1. Každý členský stát zřídí jeden nebo více mechanismů financování s cílem zajistit, aby měl orgán příslušný k řešení krize k dispozici odpovídající finanční prostředky, a to prostřednictvím příspěvků ex ante nebo ex post nebo jejich kombinace od pojišťoven a zajišťoven povolených v daném členském státě a poboček podniků třetích zemí v Unii, které se nacházejí na území daného členského státu, aby pokryl alespoň úhradu rozdílu akcionářům, pojistníkům, oprávněným osobám, žadatelům nebo jiným věřitelům uvedeným v článku 57.
Členské státy mohou stanovit možnost použít mechanismy financování uvedené v prvním pododstavci rovněž k pokrytí dalších nákladů spojených s použitím nástrojů k řešení krize, pokud je použití mechanismů financování nezbytné pro dosažení účelů řešení krize.
S ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (26) mohou členské státy pro své mechanismy financování použít stejnou správní strukturu jako pro své garanční systémy v pojišťovnictví.