4.2 Posuzování expozice vůči omezujícím opatřením

Vnitřní postupy finančních institucí by měly zahrnovat posouzení expozice vůči omezujícím opatřením, aby bylo možné pochopit, do jaké míry jsou jednotlivé oblasti jejich obchodní činnosti vystaveny omezujícím opatřením a jsou náchylné k jejich obcházení.

Posouzení expozice vůči omezujícím opatřením by mělo finančním institucím umožnit určit a posoudit:

• a. které režimy omezujících opatření se na ně vztahují;
• b. pravděpodobnost neprovedení omezujících opatření;
• c. pravděpodobnost obcházení omezujících opatření;
• d. dopad jakéhokoli porušení omezujících opatření a
• e. tyto rizikové faktory:
• a) zeměpisné riziko, včetně:
• i. toho, kde finanční instituce vykonává obchodní činnost, tj. jurisdikcí a území, kde má finanční instituce sídlo nebo kde působí;
• ii. rozsahu, v jakém jsou tyto jurisdikce a území vystaveny omezujícím opatřením nebo je známo, že jsou využívány k obcházení omezujících opatření;
• iii. původu a místa určení transakcí;
• b) riziko týkající se klientů, včetně:
• i. vazeb klientů a případně jejich skutečných majitelů a ovládajících akcionářů na země, pro něž platí omezující opatření v důsledku situace, která se této země dotýká, nebo o nichž je známo, že jsou využívány k obcházení omezujících opatření;
• ii. počtu klientů, typu klientů a jejich složitosti, například problémy s identifikací skutečného majitele;
• iii. činnosti jeho klientské základny a složitosti činnosti, včetně případných vazeb na odvětví nebo sektory, které mohou podléhat hospodářským nebo jiným omezujícím opatřením, jakož i četnosti a druhů transakcí;
• c) riziko produktů a služeb, včetně:
• i. povahy produktů a služeb finanční instituce;
• ii. rozsahu, v jakém poskytování těchto produktů a služeb vystavuje finanční instituci riziku porušení omezujících opatření a jejich obcházení;
• d) riziko týkající se distribučních kanálů, včetně toho, zda využívání zprostředkovatelů, zástupců, třetích stran, vztahů v rámci korespondenčního bankovnictví nebo jiných distribučních kanálů vytváří zranitelná místa, mimo jiné:
• i. omezením přehledu, který má finanční instituce o zúčastněných stranách;
• ii. vznikem závislosti finanční instituce na postupech třetích stran při prověřování;
• iii. zvýšením expozice finanční instituce vůči zeměpisným rizikům, jelikož působí nebo sídlí v zemích, pro něž platí omezující opatření v důsledku situace, která se těchto zemí dotýká, nebo o nichž je známo, že jsou využívány k obcházení omezujících opatření.

Posouzení uvedené v odstavci 22 by mělo být založeno na dostatečně různorodé škále zdrojů informací, včetně alespoň těchto:

• a. informace získané v rámci uplatňování opatření hloubkové kontroly klienta finanční instituce v souladu s ustanoveními článku 13 směrnice (EU) 2015/849;
• b. informace od mezinárodních subjektů, vlády, příslušných vnitrostátních orgánů, včetně orgánů dohledu v oblasti boje proti praní peněz a financování terorismu, finančních zpravodajských jednotek a orgánů činných v trestním řízení, jako jsou aktuální typologie
• o obcházení omezujících opatření;
• c. informace z věrohodných a spolehlivých volně přístupných zdrojů, jako jsou zprávy v důvěryhodných novinách a jiných důvěryhodných sdělovacích prostředcích;
• d. informace od věrohodných a spolehlivých komerčních organizací, například zprávy
• o rizicích;
• e. je -li k dispozici, analýza předchozích výstrah souvisejících s omezujícími opatřeními, pokud jde o skutečné a falešné pozitivní shody, s cílem určit situace, kdy se nejpravděpodobněji vyskytnou skutečné pozitivní shody.

Při posuzování expozice vůči omezujícím opatřením by finanční instituce měly zvážit, zda by mohlo být užitečné a přiměřené zpětné prověření jejich databáze klientů a záznamů

• o transakcích v minulosti. Tak tomu může být v případě, kdy finanční instituce zjistila nebo má dostatečné důvody se domnívat, že její předchozí systém prověřování nebyl dostatečný nebo účinný.

Finanční instituce by měly zajistit, aby jejich posouzení expozice vůči omezujícím opatřením bylo aktuální a relevantní. Za tímto účelem by je měly finanční instituce alespoň jednou ročně přezkoumávat a v případě potřeby aktualizovat. Finanční instituce by mimoto měly podle potřeby přezkoumat své posouzení expozice vůči omezujícím opatřením v těchto případech:

• a. přijetí nových omezujících opatření a významných změn stávajících omezujících opatření;
• b. před poskytnutím nových produktů, před nabízením nových kanálů pro distribuci produktů, před poskytnutím služeb novým skupinám klientů, před vstupem do nových zeměpisných oblastí;
• c. významné změny profilu činnosti instituce, její klientské základny, organizační struktury nebo obchodního modelu;
• d. zjištění neprovedení omezujících opatření a jejich obcházení, jež poukazuje na nevhodnost posouzení expozice vůči omezujícím opatřením;
• e. nedostatky ve stávajícím posouzení expozice vůči omezujícím opatřením, které zjistila finanční instituce nebo příslušný orgán odpovědný za dohled nad vnitřními politikami, postupy a kontrolami k zajištění provádění unijních a vnitrostátních omezujících opatření.

Finanční instituce by měly zdokumentovat svou metodiku provádění a přezkoumávání posouzení expozice vůči omezujícím opatřením a výsledek tohoto posouzení a na požádání je zpřístupnit příslušnému orgánu.

Je - li finanční instituce mateřským podnikem skupiny, měl by vedoucí orgán skupiny zajistit, aby dceřiné podniky skupiny prováděly své vlastní posouzení expozice vůči omezujícím opatřením, a to koordinovaným způsobem a na základě společné metodiky, přičemž jsou zohledněna specifika dané skupiny.