5.2. Scénáře

Při stanovování scénářů zahrnujících environmentální rizika by instituce měly v souladu s určením transmisních kanálů zvážit řadu vzájemně propojených faktorů, aby se zajistilo, že scénáře budou co nejrelevantnější. Konkrétně by instituce měly vzít v úvahu toto:

• a. socioekonomický kontext, tj. předpoklady týkající se globálních nebo regionálních socioekonomických podmínek, včetně růstu populace, hospodářského rozvoje a sociálních nerovností, a další makroekonomické faktory, mimo jiné inflaci a měnové politiky, rostoucí protekcionismus;
• b. technologický vývoj, tj. úroveň a tempo inovací, zavádění technologií a dostupnost infrastruktury na podporu nových technologií;
• c. preference spotřebitelů, tj. potenciální změny v ochotě spotřebitelů pořizovat zboží a služby považované za udržitelné, lokálně vyráběné a zdravé.

V případě klimatických rizik je třeba zohlednit tyto dodatečné faktory:

• a. politiky v oblasti změny klimatu, tj. úroveň politických zásahů zaměřených na zmírnění změny klimatu nebo řízení jejích dopadů prostřednictvím adaptačních politik; tyto zásahy mohou být velmi ambiciózní, nebo naopak minimální;
• b. energetické systémy, tj. struktura výroby a spotřeby energie a energetická infrastruktura, včetně závislosti na fosilních palivech v porovnání s obnovitelnými zdroji energie;
• c. odvětvové postupy k dosažení nulových čistých emisí, tj. jak jednotlivá odvětví přecházejí na udržitelné hospodářství a přizpůsobují se mu, případně včetně mezinárodního výhledu, jako je Mezinárodní energetická agentura (IEA), Iniciativa pro cíle založené na vědeckých poznatcích (Science Based Target initiative (SBTi))⁷ nebo odvětvové způsoby dekarbonizace Net Zero Banking Alliance (NZBA)⁸ , regionální kontext, zejména strategie Zelené dohody pro Evropu, balíček „Fit for 55“ a cíl týkající se dosažení klimatické neutrality do roku 2050 a vnitrostátní politiky a strategie v oblasti klimatu;
• d. úroveň emisí a z toho vyplývající dopad na klima, tj. koncentrace emisí skleníkových plynů a předpokládaný vývoj teploty a dalších biofyzikálních procesů v budoucnu.

⁷ SBTi je globální partnerství (mezi CDP (Carbon Disclosure Project), iniciativou OSN Global Compact, Institutem pro světové zdroje (WRI) a organizací „World Wildlife Fund“ (WWF)), které pomáhá společnostem a finančním institucím stanovit cíle v oblasti snižování emisí skleníkových plynů, jež jsou v souladu s cíli Pařížské dohody (omezení oteplování výrazně pod 2 °C a snaha o dosažení 1,5 °C).

⁸ NZBA je iniciativa svolaná OSN a vedená odvětvím, která byla zahájena v roce 2021 v rámci Glasgow Financial Alliance for Net Zero (GFANZ) a která poskytuje bankám společný rámec pro sladění jejich portfolií s nulovými čistými emisemi do roku 2050 přijetím odvětvových cílů.

V případě jiných environmentálních rizik (kromě klimatických) je třeba zohlednit tyto dodatečné faktory:

• a. politika a regulace v oblasti životního prostředí, tj. úroveň ambicí a prosazování politik v oblasti ochrany životního prostředí, jako je zachování biologické rozmanitosti, regulace kvality vody a ovzduší, požadavky oběhového hospodářství, omezení škodlivých chemických látek a zákazy odlesňování. To zahrnuje regionální rámce, jako je nařízení EU
• o obnově přírody nebo Strategie v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030;
• b. stav ekosystému, tj. stav a trendy v oblasti biologické rozmanitosti, degradace ekosystémů, úrodnosti půdy, dostupnosti sladké vody a úrovně znečištění. Tyto faktory definují základní environmentální zátěž a ovlivňují materializaci rizik, jako je nedostatek zdrojů, vyhynutí druhů nebo vodní krize;
• c. vzorce využívání půdy a zdrojů, tj. rozsah a intenzita využívání půdy (rozvoj měst, zemědělství, těžba) a modely těžby surovin nebo využívání vody. Neudržitelné využívání může zesílit zhoršování stavu životního prostředí a vyvolat sociální nebo ekonomické body zlomu;
• d. závislost dodavatelských řetězců na ekosystémech, tj. míra závislosti odvětví nebo regionů na ekosystémových službách, jako je opylování, filtrace vody nebo dostupnost surovin. Narušení těchto služeb může vést ke ztrátám v jednotlivých odvětvích, například v zemědělství, lesnictví, rybolovu, potravinářství nebo textilním průmyslu.

Instituce by měly používat věrohodné scénáře založené na nejnovějších vědeckých poznatcích a na scénářích a zdrojích poskytnutých široce uznávanými mezinárodními nebo regionálními organizacemi, jako jsou:

• a. pokud jde o klimatická rizika: Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), Síť pro ekologizaci finančního systému (NGFS), Mezinárodní energetická agentura (IEA), Program OSN pro životní prostředí (UNEP), Společné výzkumné středisko Komise EU (JRC EU) nebo vnitrostátní vládní či nevládní orgány;
• b. pokud jde o jiná environmentální rizika mimo oblast klimatu: Mezivládní vědecko - politická platforma pro biologickou rozmanitost a ekosystémové služby (IPBES), specializované agentury Organizace spojených národů⁹ , Evropská agentura pro životní prostředí (EEA)¹⁰ , Institut pro světové zdroje (WRI)¹¹ , jakož i regionálně či vnitrostátně vypracovaná vědecky podložená hodnocení (např. vnitrostátní strategie v oblasti biologické rozmanitosti, plány hospodaření s půdou a vodou nebo rámce pro monitorování znečištění).

⁹ Mezi specializované agentury OSN patří UNEP, FAO (Organizace OSN pro výživu a zemědělství), GBO (Global Biodiversity Outlook), což je stěžejní rámec Úmluvy o biologické rozmanitosti pro sledování pokroku v oblasti globální biologické rozmanitosti, a další agentury v souvislosti s monitorováním a politikou životního prostředí.

¹⁰ Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) je subjektem EU, který poskytuje rámec pro environmentální data a politickou podporu.

¹¹ WRI je výzkumný ústav, který vyvíjí rámce pro udržitelné hospodaření se zdroji a opatření v oblasti klimatu.

Instituce by měly zvolené scénáře zpřesnit a přizpůsobit na základě cíle, rozsahu a podrobnosti prováděné analýzy. Například při provádění zátěžových testů by instituce mohly uvážit relativně krátkodobé scénáře, přičemž by se více zaměřily na akutní fyzick á rizika (tj. náhlé projevy extrémních klimatických jevů) než na chronická fyzická rizika (tj. postupnou změnu klimatických podmínek) a oproti dlouhodobým scénářům by kladly větší důraz na potenciální nepříznivé dopady silného rozporu mezi programem regula ce v oblasti životního prostředí, hospodářským cyklem a náladou spotřebitelů a trhu.

Instituce by měly zajistit, aby scénáře odpovídaly jedinečným rizikovým charakteristikám jejich portfolií a obchodního modelu, a to úpravou scénářů v nezbytném a možném rozsahu.

Pokud scénář neobsahuje některé z prvků uvedených v bodech 29 a 30 , měly by instituce posoudit potenciální významnost těchto faktorů a zvážit, nakolik by měly být výsledky analýzy na základě odborného úsudku upraveny.

Při stanovování scénářů by instituce měly zohlednit jak fyzické riziko, tak i riziko přechodu. I když modelování může vést ke stanovení samostatných scénářů pro každé z těchto rizik, měly by instituce zajistit dostatečnou soudržnost mezi scénáři vzhledem k tomu, že v dlouhodobém horizontu jsou rizika úzce spjata.

Instituce by měly zvolit konkrétní aspekty rizika přechodu a fyzického rizika, jež mají být zahrnuty do scénáře, na základě posouzení jejich významnosti, které se může lišit v závislosti na příslušném časovém horizontu.

Instituce by měly zajistit, aby scénáře byly vnitřně soudržné. Trajektorie každého klíčového faktoru by se zejména neměla posuzovat odděleně, nýbrž ve vztahu k trajektorii ostatních klíčových faktorů. Například předpoklady týkající se hospodářského růstu by měly být v souladu s předpoklady týkajícími se poptávky po energii a zavádění technologií.

Při uplatňování zásady proporcionality se instituce mohou zpočátku nebo v závislosti na své velikosti, povaze, složitosti svých činností nebo na posouzení významnosti environmentálních rizik zaměřit na užší rozsah, použít méně vstupních faktorů, stanovit jednodušší scénáře a/nebo použít zjednodušené přístupy.