4.3 Zvláštní obecné pokyny pro úvěrové instituce uplatňující IFRS 9

Podle odstavce 5.5.5 IFRS 9 „pokud se k datu vykázání úvěrové riziko související s finančním nástrojem od prvotního zaúčtování významně nezvýšilo, musí účetní jednotka vyčíslit opravnou položku na ztrátu z tohoto finančního nástroje ve výši dvanáctiměsíčních očekávaných úvěrových ztrát“. Úvěrové instituce by měly vyčíslit očekávané úvěrové ztráty pro všechny úvěrové expozice a nulová opravná položka by měla být jen ojedinělým jevem, neboť odhady očekávaných úvěrových ztrát jsou pravděpodobnostně váženým údajem, který by měl vždy vyjadřovat možnost, že dojde k úvěrové ztrátě (viz odstavce 5.5.17 a 5.5.18 IFRS 9). Nulová opravná položka by však mohla existovat například u úvěrů plně zajištěných kolaterálem (přestože úvěrové instituce by měly být při stanovování odhadované hodnoty kolaterálu opatrné, neboť jeho ocenění při vzniku se může za dobu trvání úvěru změnit).

Úvěrové instituce by měly zaujmout aktivní přístup k posuzování a vyčíslování dvanáctiměsíčních očekávaných úvěrových ztrát, který umožňuje včas určit změny úvěrového rizika, a tudíž takové změny očekávaných úvěrových ztrát včas zaúčtovat. V souladu se zásadou 6 by odhadovaná výše a časový rámec dvanáctiměsíčních očekávaných úvěrových ztrát měly odrážet úsudek vrcholného vedení založený na zkušenostech v úvěrové oblasti a měly by představovat nezkreslený pravděpodobnostně vážený odhad očekávaných úvěrových ztrát, který zohledňuje celou řadu možných výsledků.

IFRS 9 definuje výši dvanáctiměsíčních očekávaných úvěrových ztrát jako „část očekávaných úvěrových ztrát za dobu trvání představující očekávané úvěrové ztráty, jež vznikají v důsledku selhání finančního nástroje, které může nastat během dvanácti měsíců od data vykázán퓹⁴ . Za tímto účelem musí úvěrové instituce přihlédnout k tomu, že částka ve výši dvanáctiměsíčních očekávaných úvěrových ztrát není jen ztrátami očekávanými v následujících 12 měsících, ale podle odstavce B5.5.43 IFRS 9 představují očekávané hotovostní schodky za dobu trvání úvěrové expozice nebo skupiny úvěrových expozic v důsledku ztrát, k nimž by mohlo dojít v následujících 12 měsících. Úvěrové instituce musí rovněž přihlédnout k tomu, že podle odstavce 5.5.9 IFRS 9 se při posuzování, zda by měl finanční nástroj přejít k vyčíslení očekávaných úvěrových ztrát za celou dobu trvání, musí vzít v úvahu změna rizika selhání, ke které může dojít po očekávanou dobu trvání finančního nástroje. V některých situacích IFRS 9 umožňuje používat při tomto posuzování změny rizika selhání v období následujících 12 měsíců; nemusí to však být vždy vhodné a zvláštní pozornost by měla být věnována příkladům uvedeným v odstavci B5.5.14 IFRS 9.

¹⁴ Viz IFRS 9, dodatek A, definice pojmů.

Odstavec B5.5.37 IFRS 9 nedefinuje selhání, nýbrž požaduje, aby úvěrové instituce definovaly selhání v souladu s definicí používanou pro účely řízení vnitřního úvěrového rizika. Odstavec B5.5.37 IFRS 9 rovněž obsahuje vyvratitelný předpoklad, že k selhání nedojde později, než když je finanční aktivum 90 dnů po splatnosti. Při přijímání definice selhání pro účetní účely by se úvěrové instituce měly řídit definicí používanou k regulatorním účelům uvedenou v článku 178 nařízení (EU) č. 575/2013¹⁵ , která obsahuje:

• a. kvalitativní kritérium, podle kterého „instituce má za to, že dlužník pravděpodobně v plném rozsahu nesplatí své úvěrové povinnosti vůči instituci, jejímu mateřskému podniku či některému z jejích dceřiných podniků, aniž by instituce přistoupila ke krokům, jako je realizace zajištění“ (dále jen „pravděpodobnost nesplácení“); a
• b. objektivní ukazatel, kdy „některá podstatná úvěrová povinno st dlužníka vůči instituci, jejímu mateřskému podniku či některému z jejích dceřiných podniků je více než 90 dní po splatnosti“, který odpovídá vyvratitelnému předpokladu uvedenému v odstavci B5.5.37 IFRS 9.

¹⁵ Orgán EBA vydal návrh obecných pokynů k používání definice selhání podle článku 178 nařízení č. 575/2013.

Podle čl. 178 odst. 1 nařízení (EU) č. 575/2013 se má za to, že u konkrétního dlužníka došlo k selhání, pokud je splněno některé z kritérií uvedených v odst. 4 písm. a) a b) nebo obě tato kritéria. V této souvislosti by úvěrové instituce měly určit selhání podle kritéria „pravděpodobnosti nesplácení“ dlužníka před tím, než se expozice stane nesplácenou podle kritéria o 90 dnech po splatnosti. V souladu s přístupem dodržovaným pro regulatorní účely by měl být výčet situací uvedených v čl. 178 odst. 3 nařízení (EU) č. 575/2013, které naznačují pravděpodobnosti nesplácení, uplatňován způsobem, který zajišťuje včasné zjištění „pravděpodobnosti nesplácení“ vedoucí k výsledným hotovostním schodkům. Pokud jde

• o kritérium uvedené v odst. 4 písm. b), přestože pro regulatorní účely mohou příslušné orgány v případě drobných povinností účetní jednotky a povinností účetní jednotky vůči veřejnému sektoru nahradit lhůtu 90 dní u různých produktů lhůtou až 180 dní, pokud to považují v souladu s místními podmínkami za vhodné (viz čl. 178 odst. 1 písm. b) nařízení (EU) č. 575/2013), přičemž tato možnost by neměla být u těchto expozic vykládána jako výjimka z uplatňování vyvratitelného předpokladu uvedeného v odstavci B5.5.37 IFRS 9.

Při stanovování odhadu výše dvanáctiměsíčních očekávaných úvěrových ztrát by úvěrové instituce měly zvážit přiměřené a doložitelné informace, uvedené v definicích a v zásadě 6 těchto obecných pokynů, které ovlivňují úvěrové riziko, zejména pak informace o budoucím vývoji, včetně makroekonomických faktorů. Úvěrové instituce by měly při zohledňování kvalitativních i kvantitativních informací, které mohou ovlivnit posouzení úvěrového rizika úvěrové instituce, používat úsudek založený na zkušenostech v úvěrové oblasti. IFRS 9 stanovuje, že při určování výše dvanáctiměsíčních očekávaných úvěrových ztrát účetní jednotka nemusí provést vyčerpávající vyhledávání informací. Úvěrové instituce by však měly aktivně zohledňovat informace, které mohou ovlivnit odhad očekávaných úvěrových ztrát, a neměly by vylučovat či opomíjet relevantní informace, které jsou přiměřeně dostupné.

Jestliže úvěrová instituce vytváří expozice vůči vysokému úvěrovému riziku (což by v souvislosti s tímto odstavcem nemělo být vykládáno jako opak expozic vůči „nízkému úvěrovému riziku“ podle odstavce 5.5.10 IFRS 9) a jejich opravné položky jsou nejprve vyčísleny na úrovni dvanáctiměsíčních očekávaných úvěrových ztrát, úvěrová instituce by měla u těchto expozic pozorně sledovat případné významné zvýšení úvěrového rizika tak, aby se zajistil včasný přechod expozice na výši očekávaných úvěrových ztrát za dobu trvání, aby se přihlédlo k tomu, že expozice vůči vysokému riziku budou pravděpodobně vykazovat větší volatilitu a dojde u nich k rychlejšímu zvyšování úvěrového rizika.

Úvěrová instituce by i v případě, že zvýšení úvěrového rizika není považováno za významné, měla náležitě upravit svůj odhad dvanáctiměsíčních očekávaných úvěrových ztrát tak, aby odrážel změny úvěrového rizika, k nimž došlo. Tyto úpravy by měly být provedeny dlouho před tím, než dojde individuálně nebo v rámci portfolia k přechodu expozic na výši očekávaných úvěrových ztrát za dobu trvání, a s přihlédnutím k případné migraci úvěrového rizika, k níž došlo.

Při provádění posuzování na portfoliovém základě by expozice v rámci dotyčné skupiny měly splňovat požadavky stanovené v zásadě 3 těchto obecných pokynů. Zejména v případě, že úvěrová instituce získá informace, které naznačují, že je potřeba další nebo odlišná segmentace v rámci skupiny úvěrových expozic, by skupina měla být rozdělena do podskupin a stanovená výše dvanáctiměsíčních očekávaných úvěrových ztrát by měla být aktualizována zvlášť pro každou podskupinu, nebo by v případě přechodných situací měla být použita dočasná úprava (viz zásada 3 těchto obecných pokynů a požadavky, které jsou v ní podrobně popsány a týkají se používání dočasných úprav). Jsou - li získány informace, které naznačují, že u určité podskupiny došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika, u této podskupiny by měly být zaúčtovány očekávané úvěrové ztráty za dobu trvání.

Úvěrové expozice by neměly být seskupovány způsobem, který znemožňuje včas zjistit významné zvýšení úvěrového rizika (další požadavky týkající se seskupování a posuzování očekávaných úvěrových ztrát na portfoliovém základě viz rovněž zásady 3 a 4 těchto obecných pokynů).

4.3.2 Posuzování významného zvýšení úvěrového rizika

Odstavec 5.5.4 IFRS 9 stanovuje, že „cílem požadavků na znehodnocení je zaúčtovat očekávané úvěrové ztráty za dobu trvání všech finančních nástrojů, u kterých od prvotního zaúčtování došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika – bez ohledu na to, zda jsou posuzovány na individuálním nebo portfoliovém základě – s uvážením všech přiměřených a doložitelných informací, včetně informací o budoucnosti.“

Tento přístup je odůvodněn tím, že se při stanovování ceny úvěru v daném okamžiku přihlíží k úvěruschopnosti protistrany, a tudíž k očekávaným úvěrovým ztrátám předpokládaným při prvotním zaúčtování. Z toho pak vyplývá, že zvýšení úvěrového rizika po vzniku nemusí být plně kompenzováno naúčtovanou úrokovou sazbou, a úvěrové instituce by tudíž měly pečlivě zvážit, zda došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika¹⁶ . V takovém případě by se měly u úvěrové expozice použít očekávané úvěrové ztráty za dobu trvání.

¹⁶ IFRS 9 vyžaduje, aby účetní jednotky při posuzování významného zvýšení úvěrového rizika zvážily celou řadu faktorů, přičemž stanovení ceny může být jedním z těchto faktorů.

Aby mohly zvážit, zda u expozice došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika, a aby mohly zvážit výši požadovaných dvanáctiměsíčních očekávaných úvěrových ztrát a očekávaných úvěrových ztrát za dobu trvání, úvěrové instituce by měly mít spolehlivé řízení, systémy a kontroly v souladu se zásadami uvedenými v těchto obecných pokynech. Nejsou - li dosud zavedeny, úvěrové instituce by měly zavést systémy schopné zvládat a systematicky posuzovat velké množství informací, které budou potřeba k určení, zda určité úvěrové expozice nebo skupiny úvěrových expozic vykazují významné zvýšení úvěrového rizika, a k vyčíslení případných očekávaných úvěrových ztrát za dobu trvání. Mateřské podniky a dceřiné podniky, na které se vztahuje směrnice 2013/36/EU, by měly zajistit, aby byl přístup v celé skupině konzistentní. Uvedené by mělo zahrnovat zejména zavedení procesů zajišťujících, aby byly vrcholným vedením přezkoumány a schváleny prognózy ekonomických podmínek v různých jurisdikcích a hospodářských odvětvích a aby byly v celé skupině konzistentní procesy, kontroly a ekonomické předpoklady vztahující s e k vytváření prognóz a propojující tyto předpoklady s očekávanými úvěrovými ztrátami. Potřeba zajistit konzistentní přístup by neměla být vykládána jako požadavek, aby byl postup v celé skupině stejný. Naopak v konzistentním rámci mohou, například v závislosti na dostupnosti údajů, existovat rozdíly mezi jednotlivými jurisdikcemi a produkty. Tyto rozdíly by měly být dobře zdokumentované a odůvodněné.

Procesy úvěrových institucí by jim měly umožňovat včas a uceleně určit, zda po prvotním zaúčtování úvěrové expozice došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika, aby individuální expozice nebo skupina expozic s podobnými znaky úvěrového rizika v souladu s požadavky týkajícími se účtování znehodnocení podle IFRS 9 přešla na výši očekávaných úvěrových ztrát za dobu trvání.

Jak se uvádí v odstavci B5.5.17 IFRS 9, při posuzování významného zvýšení úvěrového rizika od prvotního zaúčtování bude při rozhodování potřeba zvážit celou řadu informací. Obecně se kromě strategických, provozních a dalších charakteristik dlužníka bude jednat

• o informace o makroekonomických podmínkách, hospodářském odvětví a zeměpisné oblasti relevantní pro určitého dlužníka nebo skupinu dlužníků se sdílenými znaky úvěrového rizika. Kromě informací o současných podmínkách a historických údajů je zásadním prvkem požadované zohlednění všech přiměřených a doložitelných informací o budoucím vývoji, které jsou k dispozici bez vynaložení nepřiměřených nákladů a úsilí (viz rovněž odstavec 131 těchto obecných pokynů zabývající se používaným souborem informací).

Ve snaze zajistit včasné zaúčtování opravných položek v souladu s požadavky IFRS 9 by úvěrové instituce měly:

• a. shromáždit údaje a projekce budoucího vývoje klíčových faktorů určujících úvěrové riziko v jejich úvěrových expozicích a portfoliích a
• b. být schopné na základě těchto údajů a projekcí kvantifikovat úvěrové riziko u svých jednotlivých úvěrových expozic nebo portfolií.

Odstavec B5.5.2 IFRS 9 stanovuje, že se obecně předpokládá, že očekávané úvěrové ztráty za dobu trvání budou zaúčtovány dříve, než bude daný finanční nástroj po splatnosti, a že „se úvěrové riziko obvykle výrazně zvýší před uplynutím splatnosti finančního nástroje nebo dříve, než jsou pozorovány jiné zpožďující se ukazatele specifické pro dlužníka (například modifikace nebo restrukturalizace)“. Analýzy úvěrových institucí by tudíž měly přihlížet ke skutečnosti, že faktory určující úvěrové ztráty se velmi často začnou zhoršovat dost dlouho (řadu měsíců či v některých případech let) před tím, než se u dotčených úvěrových expozic objeví objektivní důkaz o neplacení. Úvěrové instituce by neměly zapomínat, že údaje o neplacení se obecně vztahují k minulosti a při provádění metody týkající se očekávaných úvěrových ztrát budou tyto údaje samy o sobě jen zřídka vhodné. V rámci drobných portfolií například nepříznivý vývoj makroekonomických faktorů a atributů týkajících se dlužníků obecně povede ke zvýšení úrovně úvěrového rizika dlouho před tím, než se to projeví u zpožďujících se informací, jako jsou informace o neplacení.

Při důsledném naplňování cíle IFRS 9 by tudíž úvěrové instituce měly na základě přiměřených a doložitelných informací rovněž zvážit souvislosti mezi makroekonomickými faktory a atributy týkajícími se dlužníků na jedné straně a úrovní úvěrového rizika v portfoliu na straně druhé. Za tímto účelem by úvěrové instituce měly zahájit podrobnou analýzu historického vývoje a současných trendů, která by umožnila určit nejdůležitější faktory určující úvěrové riziko. Na základě úsudku založeného na zkušenostech v úvěrové oblasti by mělo dojít k zohlednění současných a předpokládaných budoucích podmínek, kterými budou tyto rizikové faktory, očekávané hotovostní schodky, a tudíž i očekávané ztráty pravděpodobně ovlivněny.

Úvěrové instituce by měly provádět analýzy tohoto druhu nejen u portfolií individuálně malých úvěrů, jako jsou expozice vůči kreditním kartám, ale také u velkých, individuálně spravovaných úvěrových expozic. U velkého úvěru na obchodní nemovitost by úvěrové instituce například měly zohlednit výraznou citlivost trhu s obchodními nemovitostmi v mnoha jurisdikcích na obecné makroekonomické prostředí a měly by při určování, zda došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika, zvážit použití informací, jako jsou výše úrokových sazeb nebo míra neobsazenosti.

Úvěrové instituce by měly mít jasně vymezené zásady, včetně dobře vypracovaných kritérií, pro stanovení, co představuje „významné“ zvýšení úvěrového rizika u různých druhů úvěrových expozic. Tato kritéria a důvody, proč jsou tyto přístupy a definice považované za přiměřené, by měly být zveřejněny v souladu s odstavcem 35F standardu IFRS 7 Finanční nástroje: zveřejňování . Odstavec 5.5.9 IFRS 9 vyžaduje, že při posuzování významného zvýšení úvěrového rizika „musí účetní jednotka vzít v úvahu změnu rizika selhání, ke které může dojít po očekávanou dobu trvání finančního nástroje, a nikoli změnu výše očekávaných úvěrových ztrát“. Za tímto účelem by instituce měly toto posouzení provést z hlediska rizika selhání, ke kterému může dojít, a ne z hlediska očekávané úvěrové ztráty (tj. před zohledněním dopadů nástrojů na snižování úvěrového rizika, jako jsou kolaterál nebo záruky).

Při stanovování metody, jak budou postupovat při určování významného zvýšení úvěrového rizika, by úvěrové instituce měly zohlednit každou z 16 tříd ukazatelů uvedených v IFRS 9 (pokud jsou relevantní pro posuzovaný finanční nástroj) v souladu s odst. B5.5.17 písm. a) až p) a navíc by měly zvážit, zda existují další informace, ke kterým by se mělo přihlížet. Tyto ukazatele (uvedené v IFRS 9 i v těchto obecných pokynech) by neměly být považované za „kontrolní seznam“. Některé mohou být při posuzování, zda určitý druh úvěrové expozice vykazuje významné zvýšení úvěrového rizika, relevantnější než jiné. Zároveň by úvěrové instituce měly věnovat zvláštní pozornost tomu, aby se zabránilo situacím, kdy nedojde k neprodlenému uznání významného zvýšení úvěrového rizika, přestože k významnému zvýšení úvěrového rizika ve skutečnosti došlo. Úvěrové instituce by zejména neměly omezovat významné zvýšení úvěrového rizika na situace, kdy se předpokládá, že u finančního nástroje dojde ke znehodnocení (tj. k třetí fázi požadavků na znehodnocení podle IFRS 9). Dlužníci mohou spíše vykazovat významné zvýšení úvěrového rizika bez známek toho, že pravděpodobně dojde k znehodnocení souvisejících úvěrových expozic. Skutečnost, že došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika, nemusí nutně znamenat, že je selhání pravděpodobné, nýbrž to může znamenat pouze to, že je selhání pravděpodobnější než při prvotním zaúčtování. Toto tvrzení je podpořeno symetrií modelu podle IFRS 9: u úvěrových expozic je možné přejít ke stanovení očekávaných úvěrových ztrát za dobu trvání, avšak následně se vrátit zpět k dvanáctiměsíčním očekávaným úvěrovým ztrátám, pokud již mezní hodnota významného zvýšení úvěrového rizika není splněna.

Úvěrové instituce by při posuzování významného zvýšení úvěrového rizika měly zejména zohlednit tento neúplný výčet ukazatelů:

• a. rozhodnutí vrcholného vedení úvěrové instituce, aby v případě, že existující úvěrová expozice nově vznikla k datu vykázání, byla součást ceny úvěrové expozice, která je vyjádřením úvěrového rizika expozice, výrazně vyšší, než byla v době skutečného vzniku úvěru, kvůli zvýšení úvěrového rizika určitého dlužníka nebo třídy dlužníků, k němuž od počátku došlo;
• b. rozhodnutí vrcholného vedení úvěrové instituce posílit požadavky na kolaterál a/nebo na sjednané závazky u nových úvěrových expozic podobajících se již vzniklým úvěrovým expozicím, a to kvůli změnám úvěrového rizika těchto expozic od jejich prvotního zaúčtování;
• c. snížení úvěrového ratingu dlužníka uznávanou ratingovou agenturou nebo v rámci vnitřního systému úvěrového ratingu úvěrové instituce;
• d. u výkonných úvěrových expozic, které jsou předmětem individuálního sledování a přezkumu, souhrnný ukazatel vnitřního posouzení úvěru / ukazatel kvality úvěru, který je slabší než při prvotním zaúčtování;
• e. zhoršení příslušných faktorů určujících úvěrového riziko (např. budoucí peněžní toky) u jednotlivých dlužníků (nebo skupiny dlužníků) a
• f. očekávaná změna v důsledku finančních problémů, včetně těch, které jsou považovány za úlevu podle nařízení (EU) 2015/227.

Přestože by se při provádění IFRS 9 mělo, je - li to možné, přihlížet k postupům řízení úvěrového rizika, v některých případech by to nebylo vhodné. Například pokud úvěrová instituce spravuje většinu úvěrových expozic stejně bez ohledu na úvěrové riziko, pouze s výjimkou obzvláště silných nebo slabých úvěrů, pak způsob spravování úvěrové expozice pravděpodobně není spolehlivým ukazatelem toho, zda došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika.

Při posuzování toho, zda u úvěrové expozice došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika, by úvěrové instituce měly rovněž zohlednit následující faktory vztahující se k prostředí, ve kterém úvěrová instituce nebo dlužník vykonávají svoji činnost:

• a. zhoršení makroekonomického výhledu relevantního ve vztahu k určitému dlužníkovi nebo skupině dlužníků. Makroekonomické posouzení by mělo být dostatečně různorodé, aby zahrnovalo faktory relevantní pro státní subjekty, podniky, domácnosti a další druhy dlužníků. Dále by se mělo zabývat relevantními regionálními rozdíly v hospodářské výkonnosti v určité jurisdikci¹⁷ a
• b. zhoršení vyhlídek pro určitý sektor nebo odvětví, ve kterém dlužník vykonává svoji činnost.

¹⁷ Zohlednění informací o budoucím vývoji, včetně makroekonomických faktorů, viz zásada 6 těchto obecných pokynů.

Za zásadní je třeba považovat správnou identifikaci faktorů určujících úvěrové riziko a spolehlivé prokázání souvislostí mezi těmito faktory a úrovní úvěrového rizika, neboť zdánlivě malá změna kvalitativní charakteristiky úvěru může být potenciálně hlavním ukazatelem velkého zvýšení rizika selhání, k němuž může dojít. Dále podle odstavce 5.5.9 IFRS 9 významnost změny úvěrového rizika od prvotního zaúčtování závisí na riziku selhání, ke kterému může dojít, při prvotním zaúčtování. V tomto ohledu, pokud úvěrová instituce používá změnu pravděpodobnosti selhání jako prostředek umožňující určit změnu rizika selhání, ke kterému může dojít, měla by zohlednit význam dané změny pravděpodobnosti selhání vyjádřený poměrem (nebo mírou fluktuace) ve vztahu k pravděpodobnosti selhání při prvotním zaúčtování (tj. změnu pravděpodobnosti selhání po vydělení pravděpodobností selhání při prvotním zaúčtování), a to rovněž s přihlédnutím k odstavci B5.5.11 IFRS 9. Měla by však také přihlédnout k velikosti změny pravděpodobnosti selhání jako takové (tj. pravděpodobnost selhání ke dni vyčíslení po odečtení pravděpodobnosti selhání při prvotním zaúčtování).

Úvěrové instituce by se neměly řídit jen tím, o kolik „stupňů“ se snížil rating, protože změna pravděpodobnosti selhání při změně o jeden stupeň nemusí být lineární (na základě současných údajů a analýz vztahujících se k určitým jurisdikcím je například pravděpodobnost selhání za dobu pěti let u expozice s ratingem BB přibližně třikrát vyšší než u expozice s ratingem BBB). Kromě toho vzhledem k tomu, že by význam změny o jeden stupeň závisel na tom, jak podrobně je bankovní systém hodnocení strukturován, a tudíž na „šíři“ jednotlivých stupňů, měla by být stanovena vhodná úvodní segmentace, která zajišťuje, aby v segmentu nedošlo k zastření významného zvýšení úvěrového rizika u individuální úvěrové expozice nebo skupiny úvěrových expozic. V tomto ohledu by úvěrové instituce měly zajistit, aby systémy hodnocení úvěrového rizika obsahovaly dostatečný počet stupňů umožňující úvěrové riziko vhodně odlišit. Úvěrové instituce by rovněž neměly zapomínat na to, že k významnému zvýšení úvěrového rizika může dojít před tím, než v určitém úvěrovém stupni nastane změna.

Úvěrové instituce by měly přihlédnout k tomu, že existují určité situace, kdy nepříznivá změna faktorů uvedených v odstavcích 107 a 108 výše nemusí být známkou významného zvýšení úvěrového rizika. Může se například jednat o případ, kdy je pravděpodobnost selhání úvěrové expozice s ratingem AA nízká a ne o moc vyšší než v případě ratingu AAA. Jen velmi málo úvěrových expozic však má tak očividně nízké úvěrové riziko a, jak se uvádí v odstavci 110, citlivost pravděpodobnosti selhání na změny ratingu se může výrazně zvýšit spolu s tím, jak se kvalita ratingu snižuje.

Úvěrové instituce by rovněž měly vzít na vědomí, že mohou nastat situace, kdy u některých faktorů dojde k nepříznivému vývoji, tento nepříznivý vývoj ale může být vyvážen zlepšením jiných faktorů (viz příklad 2 v prováděcích pokynech k IFRS 9). Nicméně vzhledem k tomu, jak je důležité zjistit, zda došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika, by úvěrové instituce měly zavést procesy řízení a kontroly schopné spolehlivě ověřit případný úsudek, že faktory, které mohou mít nepříznivý dopad na úvěrové riziko, jsou vyváženy faktory, které mohou mít dopad příznivý.

Úvěrové instituce by měly pečlivě zvážit a náležitě zohlednit rozhodnutí, která závisejí na uvážení vedoucího orgánu nebo vrcholného vedení úvěrové instituce a poukazují na změnu úvěrového rizika. Je - li například kvůli obavám týkajícím se úvěrového rizika přijato rozhodnutí intenzivněji sledovat dlužníka nebo třídy dlužníků, je nepravděpodobné, že by takové opatření bylo osobami s rozhodovacími pravomocemi přijato, pokud by zvýšení úvěrového rizika nebylo považováno za významné.

Jestliže úvěrová instituce na základě posouzení dospěje k závěru, že došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika u některých, nikoli však u všech úvěrových expozic vůči protistraně (například kvůli rozdílům v načasování poskytnutí úvěru), měla by zajistit, aby byly identifikovány všechny úvěrové expozice, u kterých došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika.

Jestliže úvěrová instituce provádí posouzení významného zvýšení úvěrového rizika na portfoliovém základě (tj. například pro portfolio drobných úvěrů), měl by být realizován pravidelný přezkum definovaných portfolií s cílem zajistit, aby úvěrové expozice v rámci jednotlivých portfolií i nadále sdílely znaky rizika, pokud j de o to, jak reagují na faktory určující úvěrové riziko. Měnící se ekonomické podmínky mohou vyžadovat změnu skupin vytvořených na základě seskupování.

V souladu s odstavcem B5.5.1 IFRS 9 týkajícím se posuzování významného zvýšení úvěrového rizika od prvotního zaúčtování na portfoliovém základě by úvěrové instituce v případech, kdy je zjevné, že v určité skupině úvěrových expozic u některých úvěrových expozic došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika, měly u podmnožiny nebo části skupiny úvěrových expozic přejít k vyčíslení očekávaných úvěrových ztrát za dobu trvání, přestože to není možné určit na základě individuálních úvěrových expozic (viz názorný příklad č. 5 v IFRS 9).

V souladu s odstavcem B5.5.6 IFRS 9 a odstavcem IE39 prováděcích pokynů k IFRS 9 platí, že není - li možné na základě sdílených znaků úvěrového rizika identifikovat určitou podskupinu úvěrových expozic, u kterých došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika, k přechodu na očekávané úvěrové ztráty za dobu trvání by mělo dojít u příslušné části celé skupiny.

Pojem „významný“ by neměl být zaměňován za statistickou významnost, neboť při posuzování by se nemělo vycházet pouze z kvantitativní analýzy. U portfolií, která obsahují velký počet individuálně malých úvěrů a mají rozsáhlý soubor relevantních historických údajů, lze „významné“ zvýšení úvěrového rizika částečně určit pomocí statistických postupů. U jiných úvěrových expozic to však nemusí být proveditelné.

Pojem „významný“ by rovněž neměl být posuzován z hlediska rozsahu dopadu na primární účetní závěrky úvěrové instituce. K identifikaci a zveřejnění významného zvýšení úvěrového rizika by mělo dojít i v případech, kdy zvýšení úvěrového rizika stanovené na základě pravděpodobnosti selhání zřejmě neovlivní vytvořenou opravnou položku (napříkla d proto, že expozice je více než plně zajištěna kolaterálem), aby úvěrové instituce měly možnost identifikovat a zveřejnit zvýšení, která jsou pravděpodobně důležitá pro uživatele usilující

• o pochopení trendů ohledně úvěrového rizika obsaženého v úvěrových expozicích úvěrové instituce.

Podle odstavce 5.5.9 IFRS 9 se při posuzování významného zvýšení úvěrového rizika vychází ze srovnání úvěrového rizika u expozic k datu vykázání a úvěrového rizika při prvotním zaúčtování. Odstavec BC 5.161 IFRS 9 a názorný příklad č. 6 představují příklad uplatnění této zásady ve standardu, a ne výjimku z uvedené zásady. Tento příklad naznačuje, že úvěrové instituce mohou pro určitá portfolia při prvotním zaúčtování stanovit maximální úvěrové riziko, při jehož překročení dojd e k přechodu portfolia na očekávané úvěrové ztráty za dobu trvání. Toto zjednodušení je relevantní pouze v případech, kdy jsou expozice rozděleny dostatečně strukturovaně a podrobně a úvěrová instituce může prokázat, že analýza je v souladu se zásadami IFR S 9. Úvěrové instituce by konkrétně měly být schopné prokázat, že před dosažením maximálního úvěrového stupně nedošlo u položek v portfoliu k významnému zvýšení úvěrového rizika.

Úvěrové instituce by měly důsledně přezkoumávat kvalitu své metody pro posuzování významného zvýšení úvěrového rizika. Vedoucí orgán nebo vrcholné vedení úvěrové instituce by měly zvážit, zda existují další faktory, které by měly být zohledněny při posuzování významného zvýšení úvěrového rizika, neboť by to vedlo ke zlepšení kvality používané metody.

Úvěrové instituce by měly vzít v úvahu možnost zkreslení, které by znemožnilo naplnění cílů IFRS 9. V případech, kdy se úvěrové instituce domnívají, že v důsledku jejich metody provádění pravděpodobně dojde ke zkreslení, měly by změnit svoje posouzení u zjištěných zkreslení a tím zajistit splnění cíle standardu (viz zejména odstavce B5.5.1 až B5.5.6 IFRS 9).

IFRS 9 v odstavcích 5.5.12 a B5.5.25 až B5.5.27 stanovuje požadavky na posouzení významného zvýšení úvěrového rizika u úvěrových expozic, jejichž smluvní peněžní toky byly nově sjednány nebo modifikovány. Zejména v případě modifikací, které nevedou k odúčtování podle IFRS 9, účetní jednotka musí posoudit, zda došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika, a to porovnáním a) rizika selhání k datu vykázání na základě upravených smluvních podmínek a b) rizika selhání při prvotním zaúčtování na základě původních, neupravených smluvních podmínek.

Úvěrové instituce by měly zajistit, aby modifikace nebo nové sjednání podmínek nezastřelo zvýšení úvěrového rizika, neboť by to vedlo k podhodnocení očekávaných úvěrových ztrát či prodlení při přechodu na očekávané úvěrové ztráty za dobu trvání u dlužníků, jejichž úvěrové riziko se významně zhoršilo, nebo k nevhodnému přechodu z očekávaných úvěrových ztrát za dobu trvání zpět k dvanáctiměsíčním očekávaným úvěrovým ztrátám.

Při určování, zda došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika u modifikované úvěrové expozice, by úvěrové instituce měly být schopné prokázat a měly by při stanovování odhadů očekávaných úvěrových ztrát zohlednit, zda modifikace nebo nově sjednané podmínky vedly v porovnání se situací při prvotním zaúčtování ke zlepšení nebo obnovení schopnosti úvěrové instituce inkasovat úroky a splátky jistiny. Zohledněna by rovněž měla být podstata modifikovaných smluvních peněžních toků i dopady modifikací na budoucí úvěrové riziko úvěrové expozice (s přihlédnutím k úvěrovému riziku dlužníka). Měly by být zváženy mimo jiné tyto faktory:

• a. zda jsou modifikace nebo nové sjednání smluvních podmínek a výsledné peněžní toky pro dlužníka ekonomicky přínosné ve srovnání s původními, neupravenými smluvními podmínkami a jak modifikace ekonomicky ovlivňuje schopnost dlužníka splácet dluh;
• b. zda lze určit faktory, které podporují posouzení schopnosti dlužníka splácet dluh provedené úvěrovou institucí, včetně okolností vedoucích k modifikaci a budoucích vyhlídek dlužníka v důsledku modifikací s přihlédnutím k současným podmínkám, makroekonomickým prognózám a vyhlídkám daného sektoru či odvětví, ve kterém dlužník vykonává svoji činnost, obchodního modelu dlužníka a jeho obchodního plánu (plánu řízení), který popisuje očekávání dlužníka, pokud jde o jeho budoucí výsledky, finanční stabilitu a peněžní toky; a
• c. zda je obchodní plán dlužníka proveditelný, realizovatelný a v souladu se splátkovým kalendářem pro placení úroku a splácení jistiny podle upravených smluvních podmínek úvěrové expozice.

Úvěrové expozice, u kterých došlo k přechodu na očekávané úvěrové ztráty za dobu trvání a k následnému novému sjednání nebo modifikaci, avšak ne k odúčtování, by neměly přecházet zpět k dvanáctiměsíčním očekávaným úvěrovým ztrátám, pokud neexistují dostatečné důkazy, že v porovnání s prvotním zaúčtováním nedošlo během trvání expozice k významnému zvýšení úvěrového rizika. Pokud například úvěrová instituce udělí dlužníkům, kteří mají finanční potíže, různé úlevy, jako jsou snížení úrokové sazby nebo odložení splátek jistiny, úvěrová expozice může vykazovat znaky nižšího úvěrového rizika, přestože dlužník může ve skutečnosti mít i nadále finanční potíže bez reálných vyhlídek, že po zbývající dobu trvání expozice zvládne hradit plánované splátky. Podle odstavce B5.5.27 IFRS 9 „důkaz toho, že kritéria pro zaúčtování očekávaných úvěrových ztrát za dobu trvání již nejsou splňována, může zahrnovat historii aktuální a včasné výkonnosti v oblasti plateb v porovnání s modifikovanými smluvními podmínkami. Zákazník by obvykle musel prokázat konzistentně dobrou platební disciplínu v průběhu období předcházejícího okamžiku, kdy se má za to, že došlo ke snížení úvěrového rizika. Například historie zmeškaných nebo neúplných plateb obvykle nebude smazána pouhým provedením jedné platby v době následující po změně smluvních podmínek.“

4.3.3 Použití praktických zjednodušení

IFRS 9 obsahuje řadu praktických zjednodušení, která mají zmírnit zátěž, jež provádění standardu pro celou řadu společností představuje, přičemž se přihlíží ke skutečnosti, že IFRS 9 budou používat různé účetní jednotky, včetně účetních jednotek mimo bankovní odvětví.

Níže uvedené odstavce se zabývají následujícími praktickými zjednodušeními: soubor informací, které účetní jednotka musí při vyčíslování očekávaných úvěrových ztrát zohlednit; výjimky pro expozice s „nízkým“ úvěrovým rizikem a vyvratitelný předpoklad o platbách, které jsou 30 dnů po splatnosti.

Úvěrové instituce by těchto praktických zjednodušení měly využívat jen v omezeném rozsahu, neboť tato zjednodušení mají potenciál vést k významnému zkreslení a neboť vzhledem k jejich obchodní činnosti získání relevantních informací pravděpodobně nebude vyžadovat „vynaložení nepřiměřených nákladů nebo úsilí“. Úvěrové instituce by měly při používání praktických zjednodušení zvážit potřebu provést úpravy, které by zabránily výslednému zkreslení, neboť by měly přihlédnout k tomu, že cílem IFRS 9 je vyčíslit očekávané úvěrové ztráty způsobem, který odráží nezkreslenou a pravděpodobnostně váženou částku, která se určí vyhodnocením rozsahu možných výsledků (odstavec 5.5.17 IFRS 9).

Jestliže úvěrová instituce využívá těchto praktických zjednodušení, měla by jasně zdokumentovat důvody pro používání praktických zjednodušení.

Soubor informací

Odstavec B5.5.15 IFRS 9 stanoví, že „účetní jednotka zváží přiměřené a doložitelné informace, které jsou dostupné bez vynaložení nepřiměřených nákladů nebo úsilí“ a že „při určování, zda došlo k významnému zvýšení úvěrového rizika od prvotního zaúčtování, nemusí účetní jednotka provést vyčerpávající vyhledávání informací“. Úvěrové instituce by tyto výroky neměly vykládat restriktivně a měly by vypracovat systémy a procesy využívající všechny přiměřené a doložitelné informace, které jsou relevantní pro skupinu expozic nebo individuální expozice, tak, jak je potřeba k zajištění kvalitního, důsledného a konzistentního provádění účetních požadavků. Dodatečné náklady a dodatečná provozní zátěž však nejsou vyžadovány, pokud nepřispívají ke kvalitnímu provádění IFRS 9.

Výjimka pro „nízké úvěrové riziko“

Podle odstavce 5.5.10 IFRS 9 „účetní jednotka může usoudit, že úvěrové riziko související s finančním nástrojem se od prvotního zaúčtování významně nezvýšilo, pokud dojde k závěru, že u tohoto finančního nástroje je k datu vykázání úvěrové riziko nízké“. Přestože úvěrové instituce tudíž mají možnost u expozic vůči „nízkému úvěrovému riziku“ neposuzovat, zda se úvěrové riziko od prvotního zaúčtování významně zvýšilo, tato výjimka by se měla používat pouze v omezeném rozsahu. Úvěrové instituce by zejména měly provádět včasné posouzení významného zvýšení úvěrového rizika u všech úvěrových expozic.

V této souvislosti by úvěrové instituce měly v případech, kdy nedojde k významnému zvýšení úvěrového rizika, změny dvanáctiměsíčních očekávaných úvěrových ztrát zaúčtovat vždy prostřednictvím opravné položky, a v případech, kdy dojde k významnému zvýšení úvěrového rizika, by měly u úvěrových expozic přejít k vyčíslení očekávaných úvěrových ztrát za dobu trvání. Kvůli zajištění vysoce kvalitního provádění IFRS 9 by případné použití výjimky pro nízké úvěrové riziko mělo být podloženo jasným důkazem, že úvěrové riziko k datu vykázání je dostatečně nízké, takže by od prvotního zaúčtování nemohlo dojít k významnému zvýšení úvěrového rizika.

Pro ilustraci toho, co je považováno za nízké úvěrové riziko v odstavci B5.5.22 IFRS 9, odstavec B5.5.23 uvádí jako příklad nástroj s vnějším ratingem „investičního stupně“. Všechny úvěrové expozice, kterým ratingová agentura udělila rating „investičního stupně“, však nelze automaticky považovat za nízké úvěrové riziko. Úvěrové instituce by se při hodnocení úvěrového rizika úvěrové expozice měly primárně spoléhat na svoje vlastní posouzení úvěrového rizika, a ne se výhradně nebo mechanicky spoléhat na ratingy přidělené ratingovými agenturami (jsou - li takové ratingy k dispozici). Pokud jsou ale vnitřní úvěrové ratingy v porovnání s vnějšími ratingy optimistické, vedoucí orgán nebo vrcholné vedení úvěrové instituce by měly provést doplňující analýzu a doplnit odůvodnění.

Vyvratitelný předpoklad o platbách, které jsou více než 30 dnů po splatnosti

Úvěrové instituce by měly mít procesy posuzování a řízení úvěrového rizika zajišťující včasné odhalení významného zvýšení úvěrového rizika dlouho před tím, než expozice začnou být po splatnosti nebo nesplácené. Přestože se podle IFRS 9 nevylučuje používání vyvratitelného předpokladu o platbách, které jsou více než 30 dnů po splatnosti, jako záchytného opatření spolu s dalšími dřívějšími ukazateli pro posouzení významného zvýšení úvěrového rizika, úvěrové instituce by ho neměly používat jako primární ukazatel přechodu na očekávané úvěrové ztráty za dobu trvání.

Tvrzení, že předpoklad o platbách, které jsou více než 30 dnů po splatnosti, je vyvrácen na základě toho, že nedošlo k významnému zvýšení úvěrového rizika, by mělo být doplněno důkladnou analýzou, která jasně dokládá, že neexistuje vztah mezi tím, že je platba více než 3 0 dnů po splatnosti, a významným zvýšením úvěrového rizika¹⁸ . Tato analýza by měla zohledňovat současné informace a přiměřené a doložitelné informace o budoucím vývoji, které mohou způsobit, že se budoucí hotovostní schodky budou lišit od historické zkušenosti.

¹⁸ V některých jurisdikcích je například obvyklou praxí, že u určitých expozic dlužníci odkládají splacení, avšak historie ukazuje, že tyto zmeškané platby jsou v následujících měsících v plné výši nahrazeny.

V tomto ohledu by úvěrové instituce měly relevantní informace o budoucím vývoji, které jsou přiměřené a doložitelné, používat k analýze toho, zda existuje významný vztah mezi těmito informacemi a faktory určujícími úvěrové riziko. Úvěrové instituce by neměly používat vyvratitelný předpoklad o platbách, které jsou více než 30 dnů po splatnosti, pokud neprokážou, že neexistoval významný vztah mezi informacemi o budoucím vývoji a faktorem určujícím úvěrové riziko, nebo že tyto informace nejsou k dispozici bez vynaložení nepřiměřených nákladů nebo úsilí.

V omezených případech, kdy je informace o platbách po splatnosti nejvhodnějším kritériem, které má úvěrová instituce k dispozici při určování, zda by expozice měly být přesunuty do kategorie očekávaných úvěrových ztrát za dobu trvání, by úvěrové instituce měly věnovat zvláštní pozornost vyčíslení opravné položky k dvanáctiměsíčním očekávaným úvěrovým ztrátám tak, aby očekávané úvěrové ztráty byly řádně zachyceny v souladu s cílem IFRS 9, pokud jde o vyčíslení. Kromě toho by úvěrové instituce měly přihlédnout k tomu, že výrazné spoléhání se na informace vztahující se k minulosti povede při provádění modelu pro účtování očekávaných úvěrových ztrát ke zkreslení a že by úvěrové instituce měly zajistit splnění cílů týkajících se požadavků na znehodnocení podle IFRS 9 (tj. vykázat očekávané úvěrové ztráty, které splňují uvedené cíle, pokud jde o vyčíslení, a zachytit všechna významná zvýšení úvěrového rizika).