4.6 Typy zátěžových testů

Konkrétní podoba, složitost a podrobná úroveň metodiky zátěžových testů by měly odpovídat povaze, rozsahu a velikosti instituce, jakož i složitosti a rizikovosti jejích obchodních činností. Měla by brát v úvahu strategie a obchodní model instituce i charakteristiky jejího portfolia.

Instituce by měly při navrhování metodiky zátěžových testů zohlednit fázi ekonomického cyklu, včetně scénáře a potřeby případných opatření vedení instituce .

Instituce by měly určit vhodné, smysluplné a spolehlivé mechanismy pro přenos rizikových faktorů do příslušných interních rizikových parametrů (pravděpodobnost selhání (PD), ztráta při selhání (LGD), odpisy, snížení reálné hodnoty apod.), které poskytují představu instituce a skupiny ohledně rizik.

Spojitost mezi zátěžovými rizikovými faktory a rizikovými parametry by neměla být založena pouze na historických zkušenostech a analýzách institucí, ale měla by být doplněna, pokud jsou dostupné a vhodné, referenčními hodnotami z vnějších zdrojů a případně obecnými pokyny v rámci dohledu.

Vzhledem ke složitosti modelování hypotetických a makroekonomických rizikových faktorů/scénářů by si instituce měly být vědomy rizik spojených s používanými modely a měly by zajistit, aby při stanovování těchto faktorů/scénářů bylo provedeno následující:

• a) pravidelný a dostatečně konzervativní odborný přezkum předpokladů a principů fungování modelu a aby byl dodržen konzervativní modelový přístup zohledňující modelové riziko;
• b) použít přiměřeně konzervativní přístup u vytváření předpokladů, které jsou kvantitativně obtížně měřitelné (např. diverzifikace, předpokládaný exponenciální růst, předpokládané poplatky, budoucí výhledy z hlediska řízení), ale které mohou mít vliv na výstupy modelu (např. výstupy modelů předběžných čistých příjmů by měly být založeny současně na dostatečné statistické podpoře i na obchodním posouzení); a
• c) potvrzení závislostí a citlivostí výsledků na předpoklady a pravidelné vyhodnocování jejich dopadu.

N edostatky modelů a mechanismů, které spojují rizikové faktory se ztrátami nebo zvýšenými parametry rizika, by měly být pochopeny, jasně sdělovány a brány v úvahu při interpretaci výsledků. Aby nebyl systematicky a významně podceněn dopad šoku, měly by modely zohledňovat vzájemné vazby mezi solventností a likviditou a náklady na financování. Pokud je to možné, měly by být srovnávány výsledky různých modelovacích přístupů (např. v případě modelů čistého příjmu před zohledněním nákladů na riziko by mělo být k dispozici srovnání použitého modelu a dalších možných přístupů a zdůvodnění, proč alternativní přístupy nebyly použity). Tyto vazby by se měly zakládat na spolehlivých statistických modelech. Neumožňuje - li však dostupnost nebo kvalita údajů nebo strukturální výpadek historických údajů smysluplné odhady (např. v případě modelů čistých příjmů před zohledněním nákladů na riziko je nutné mít k dispozici historické údaje zahrnující celý cyklus úrokových sazeb a celý obchodní cyklus, jakož i informace o změnách obchodní strategie a organizační struktury), měly by být kvantitativní analýzy podpořeny kvalitativními odbornými úsudky. I když je příslušný proces modelování spolehlivý, měl by odborný úsudek hrát roli při ověřování výstupů modelu.

Instituce by měly posuzovat případné nelineární interakce mezi rizikovými faktory a stresovanými rizikovými parametry.

4.6.2 Analýza citlivosti

Instituce by měly provádět analýzy citlivosti na úrovni jednotlivých expozic, portfolií nebo obchodních jednotek, v rámci celé instituce a u specifických typů rizik, a to přiměřeně k jejich složitosti. Instituce by měly posuzovat, na jaké úrovni agregace mají analýzy citlivosti smysl nebo jsou proveditelné. Používání odborného posouzení by mělo být případně podrobněji objasněno.

Instituce by měly identifikovat významné rizikové faktory na různých úrovních uplatňování obezřetnostních požadavků a v rámci různých portfolií, obchodních jednotek a zeměpisných oblastí. Instituce by měly zajistit pokrytí všech relevantních typů rizikových faktorů, včetně makroekonomických a makrofinančních proměnných, statistických aspektů rizikových parametrů (jako je volatilita parametrů pravděpodobnost selhání) a idiosynkratických faktorů, např. operačních rizik.

Instituce by měly definovat zjištěné rizikové faktory s použitím různých úrovní závažnosti, což představuje důležitý krok jejich analýzy, aby odhalily dopady nelineárnosti a prahových hodnot, tj. kritické hodnoty rizikových faktorů, za kterými se zesiluje reakce na zátěž.

Existujeli - li nejistota ohledně spolehlivosti odhadované závislosti mezi makroekonomickými/makrofinančními rizikovými faktory a rizikovými parametry nebo je - li třeba ověřit výsledky komplexnějších analýz scénářů, měly by instituce usilovat o to, aby byly analýzy citlivosti prováděny rovněž s důrazem na statistické aspekty rizikových parametrů portfolia, a to podle historického rozdělení doplněného hypotetickými předpoklady (např. s ohledem na budoucí volatilitu).

Analýzy jednotlivých rizikových faktorů by měly být doplněny jednoduchými analýzami vícerizikových faktorů, u nichž se předpokládá společný výskyt, a to bez nutnosti definovat scénář.

Instituce by měly vést seznam zjištěných rizikových faktorů.

4.6.3 Analýza scénáře

Instituce by měly zajistit, aby analýzy scénářů tvořily hlavní součást jejich programů zátěžového testování.

Návrh scénářů zátěžových testů by neměl být založen pouze na historických událostech, ale měl by také zohledňovat hypotetické scénáře založené na událostech, k nimž v minulosti nedošlo . Instituce by měly zajistit, že jsou návrhy scénářů zaměřeny do budoucna a že zohledňují systematické změny i změny specifické pro danou instituci, a t o v současnosti i v předvídatelné budoucnosti. Proto by se instituce měly snažit využívat externích údajů z podobných rizikových prostředí použitelných pro instituce s podobnými obchodními modely. Instituce by měly využívat relevantní a dostupné údaje. Relevantní údaje mohou být interní a/nebo externí a mohou zahrnovat doporučení a referenční hodnoty orgánů dohledu.

Do úvahy by mělo být vzato velké množství smysluplných a proveditelných scénářů, aby pokry t y různé události a různé úrovně závažnosti .

Instituce by měly zajistit, aby její scénáře zátěžových testů splňovaly alespoň tyto požadavky:

• a) aby pokrývaly hlavní rizikové faktory, kterým může být instituce vystavena; v tomto ohledu by k určení zátěžových scénářů, které jsou tvořeny kombinací vysoce pravděpodobných rizikových faktorů, měly být použity výsledky získané z analýz jednotlivých rizikových faktorů, jejichž cílem je poskytnout informace o citlivosti instituce na jednotlivé rizikové faktory, přičemž by měl být vzat v úvahu a podroben zátěži každý pravděpodobný rizikový faktor;
• b) aby řešily hlavní zranitelná místa specifická pro danou instituci, která vyplývají z regionálních a odvětvových charakteristik instituce, jakož i specifické expozice v jednotlivých produktech nebo v jednotlivých obchodních liniích a způsoby financování: měla by být určena rizika související s koncentrací a korelacemi, a to jak v rámci jednotlivých typů rizik, tak mezi jednotlivými typy rizik;
• c) aby zahrnovaly konzistentní popis scénáře pokrývající všechny hlavní rizikové faktory, jakož i jejich (budoucí) vývoj na základě několika spouštěcích událostí (tj. měnová politika, vývoj finančního sektoru, vývoj cen komodit, politické události a přírodní katastrofy); instituce by měly zajistit, aby byl popis scénáře realistický a nebyl v rozporu s předpokládaným souběžným vývojem rizikových faktorů a s tím související reakcí účastníků trhu; jsou - li určité rizikové faktory vyčleněny z popisu scénáře, měly by instituce zajistit, aby bylo toto vyčlenění plně odůvodněné a zdokumentované;
• d) aby byly vnitřně konzistentní k zajištění toho, aby se zjištěné rizikové faktory chovaly při zátěžové události konzistentně s jinými rizikovými faktory a aby zahrnovaly explicitní odhady a předpoklady týkající se struktury závislosti mezi hlavními rizikovými faktory; měly by být zejména prozkoumány souběžné pohyby rizikových faktorů, které se mohou zdát protichůdné, s cílem identifikovat nové citlivosti;
• e) aby zohledňovaly inovace, zejména technologický vývoj nebo sofistikované finanční produkty, aniž by byly opomíjeny jejich interakce s tradičnějšími produkty; a
• f) aby zajišťovaly promítnutí zátěžových rizikových faktorů do vnitřně soudržných rizikových parametrů.

Instituce by měly stanovit časový horizont zátěžového testování v souladu s cílem jeho provedení, charakteristikami portfolia instituce, jako je splatnost a likvidita stresovaných pozic, případně i rizikový profil. Zátěžové testování solventnosti a zátěžové testování likvidity vyžadují různé časové horizonty a scénáře.

Instituce by měly zajistit, aby:

• a) zátěžové testy výslovně zohledňovaly dynamiku vzájemných závislostí, např. mezi hospodářskými oblastmi a mezi ekonomickými sektory, včetně finančního sektoru;
• b) celkový scénář zohledňoval dynamiku celého systému, např. uzavření některých trhů a koncentrace rizik v celé třídě aktiv (např. hypotéky); a
• c) byla zahrnuta dynamika nepříznivých zpětných vazeb způsobených takovými faktory, jako jsou interakce mezi oceněními, ztrátami a požadavky na dozajištění.

Instituce by měly v případě potřeby provádět kvalitativní hodnocení dopadů druhotných nebo zpětných vazeb vyvolaných stresem na individuální úrovni, a to zejména v případě, že nelze nalézt žádné spolehlivé kvantitativní odhady. Jednotlivé instituce by například mohly provést určité úpravy ceny nebo objemu, aby zohlednily některé strategické dopady (např. úroveň úvěrové strategie) a mohly by na scénář vnitřně zareagovat.

4.6.4 Závažnost scénářů

Instituce by měly zajistit, aby zátěžové testování bylo založeno na závažných, avšak pravděpodobných scénářích, přičemž míra závažnosti by měla odrážet účel zátěžového testu. Z tohoto důvodu by měly být zátěžové testy:

• a) smysluplné z hlediska pokrytí příslušných rizik, kterým instituce čelí, aby podporovaly stabilitu instituce za nepříznivých podmínek a v případě bank systémového významu také finanční systém ve všech bodech hospodářského cyklu a při tržních výkyvech, včetně trhů pro financování; a
• b) důsledně uplatňovány v celé instituci s tím, že dopad stejných scénářů nemusí být nutně závažný pro všechny linie podnikání.

Instituce by měly zajistit, aby byly pro posouzení kapitálové přiměřenosti a plánování kapitálu zvažovány různé stupně závažnosti, a to jak v případě analýzy citlivosti, tak scénářů zátěžového testování, zahrnující přinejmenším jedno závažné zhoršení ekonomické situace.

Instituce by měly zajistit, aby závažnost daného scénáře byla stanovena s přihlédnutím ke specifickým zranitelným místům jednotlivých institucí na základě jejich obchodního modelu (např. obchodního modelu s vysokou mírou expozice vůči mezinárodním trhům). Instituce by měly vypracovat své vlastní scénáře a neměly by být závislé na scénářích od orgánů dohledu. Při posuzování závažnosti scénáře by měly mít informace o dynamice rizikového prostředí a o zkušenostech institucí s podobnými obchodními modely.

Instituce by měly zajistit, aby jejich scénáře vyhodnocovaly absolutní a relativní změny rizikových faktorů. V rámci absolutního scénáře by měla míra závažnosti odpovídat přímé změně velikosti rizikového faktoru bez ohledu na výchozí úroveň rizikového faktoru. V rámci relativního scénáře by měla míra závažnosti záviset na stávající úrovni rizikového faktoru a ekonomické situaci (např. poklesu růstu HDP o 2 %, tj. relativní změně na absolutní úroveň). Například 2 % negativní relativní změna HDP oproti výchozímu bodu s výrazně kladným “output - gap“ (tj. stávající HDP je výrazně nad strukturálním HDP) nemusí vést nutně v absolutním/úrovňovém vyjádření k výraznému zátěžovému dopadu na HDP. A podobně, čím horší je současná ekonomická situace na počátku zátěžového testu, tím je výraznější zátěž relativního scénáře. Instituce by měly zajistit, aby byl výbírala scénář, který je dostatečně závažný jak v relativním, tak v absolutním vyjádření. Výběr scénáře i míry jeho závažnosti by měly být zdůvodněny a zdokumentovány .

Pro vyhodnocení vhodné míry závažnosti scénářů by je měly instituce rovněž porovnat se scénáři uvedenými v jejich reverzních zátěžových testech s ohledem na specifické dopady návrhu reverzního zátěžového testování na věrohodnost scénáře.

4.6.5 Reverzní zátěžové testy

Požadavky

Instituce by měly v rámci svého programu zátěžového testování provádět příslušné reverznízátěžové testy se stejným systémem řízení a kontroly, stejně efektivní infrastrukturou a požadavky na kvalitu, jako u dalších typů zátěžových testů s přihlédnutím k povaze, velikosti, rozsahu a složitosti jejich obchodní činnosti a rizik. Malé a méně složité instituce se mohou více zaměřit na kvalitativní aspekty reverzního zátěžového testování, přičemž v případě větších nebo složitějších institucí jsou zapotřebí sofistikovanější metody reverzního zátěžového testování. Reverzní zátěžové testy by měly být jasně definovány z hlediska odpovědnosti a přidělených prostředků a měly by být podporovány odpovídající a pružnou infrastrukturou a písemnými interními předpisy a procesy. Reverzní zátěžové testy by měly být prováděny pravidelně všemi typy institucí a na stejné úrovni aplikace jako v rámci interního postupu pro hodnocení kapitálové přiměřenosti (ICAAP) a interního postupu pro hodnocení přiměřenosti likvidity (ILAAP) (např. v rámci celé instituce a s pokrytím všech relevantních typů rizik).

Instituce by měly využívat scénáře zjištené prostřednictvím reverzních zátěžových testů, aby doplnily řadu dalších institucí prováděných scénářů zátěžových testů a které pro účely srovnání vyhodnotí celkovou míru zátěže, čímž je umožněno vytvoření závažných, ale přesto pravděpodobných scénářů. Reverzní zátěžové testy by měly být užitečné pro posouzení míry závažnosti scénářů v případě zátěžových testů pro ICAAP a ILAAP. Míru závažnosti scénářů reverzních zátěžových testů lze také posoudit jejich srovnáním mimo jiné s historickými nebo jinými veřejně dostupnými scénáři dohledových zátěžových testů .

Při provádění reverzních zátěžových testů by instituce měly rovněž zvážit, zda by selhání jedné hlavní protistrany nebo většího počtu hlavních protistran nebo závažné narušení trhu z důvodu selhání hlavního účastníka trhu (samostatně nebo společně) vedlo k předem stanovenému výsledku.

Použití reverzních zátěžových testů

Instituce by měly využívat reverzních zátěžových testů jako pravidelného nástroje pro řízení rizik s cílem zlepšit svoje povědomí o současných a potenciálních zranitelných místech, a tím poskytovat funkci řízení rizik přidanou hodnotu. Na všechny aspekty provádění reverzních zátěžových testů se vztahuje zásada proporcionality. Instituce by měly také zvážit, zda může předem stanovený výsledek reverzních zátěžových testů nastat za jiných okolností, než jsou okolnosti analyzované v zátěžovém testu.

V rámci plánování svých činností a řízení rizik by instituce měly využívat reverzních zátěžových testů k pochopení životaschopnosti a udržitelnosti svých obchodních modelů a strategií a rovněž k určení okolností, za kterých by mohlo dojít k selhání nebo by jejich selhání bylo pravděpodobné ve smyslu článku 32 směrnice 2014/59/EU. Je důležité, aby si instituce stanovily ukazatele poskytující upozornění v případě, že se scénář naplní. Za tímto účelem by instituce měly:

• a) určit předem stanovený výsledek, který má být testován (např. obchodní model, který se stává neživotaschopným);
• b) určit případné nepříznivé okolnosti, které by je vystavily závažné zranitelnosti a vedly k předem stanovenému výsledku;
• c) posoudit (v závislosti na velikosti instituce, jakož i povaze, rozsahu, složitosti a rizikovosti svých podnikatelských činností) pravděpodobnost událostí zahrnutých do scénářů vedoucích k předem stanovenému výsledku; a
• d) přijmout účinná opatření, postupy, systémy nebo jiná opatření k předcházení nebo zmírnění zjištěných rizik a zranitelných míst.

Instituce by měly využívat reverzních zátěžových testů při plánování a rozhodování a při ověřování svých obchodních modelů a strategií s cílem identifikovat a analyzovat rizika, která by mohla zapříčinit následnou neživotaschopnost jejich obchodních modelů, například posouzení schopnosti přinášet výnosy v následujících měsících a udržitelnosti strategie s ohledem na vytváření výnosů v delším časovém období, a to na základě strategických plánů a finančních prognóz. Předpokládá se zapojení řídícího orgánu a vrcholového vedení v průběhu celého procesu.

Je - li v rámci reverzních zátěžových testů zjištěno, že je riziko selhání obchodního modelu instituce nepřijatelně vysoké a je v rozporu s její ochotou podstupovat riziko, měla by instituce naplánovat opatření k zamezení nebo zmírnění tohoto rizika s přihlédnutím k době, po kterou by instituce musela na tyto události reagovat a provádět tato opatření. V rámci těchto opatření by měla instituce zvážit, zda je zapotřebí změnit její obchodní model. Tato opatření vyplývající z reverzních zátěžových testů, včetně jakýchkoli změn obchodního plánu instituce, by měla být podrobně z dokumentována v dokumentaci ICAAP instituce.

Instituce s určitými obchodními modely, např. investiční podniky, by měly využívat reverzní zátěžové testy k prozkoumání své zranitelnosti vůči extrémním událostem, zejména v případě, že jejich rizika nejsou dostatečným způsobem zachycena tradičnějšími zátěžovými scénáři (např. solventnosti a likvidity) založenými na makroekonomických šocích.

Instituce využívající interní modely pro úvěrové riziko, úvěrové riziko selhání protistrany a tržní riziko by měly při provádění reverzních zátěžových testů v souladu s články 177, 290 odst. 8 a 368 odst. 1 písm. g) nařízení (EU) č. 575/2013 usilovat o vytvoření závažných, ale pravděpodobných scénářů, které by mohly vést k významným nepříznivým dopadům a případně ověřovat celkovou životaschopnost instituce. Instituce by měly tyto reverzní zátěžové testy považovat za nezbytnou součást svých interních modelů pro výpočet kapitálových požadavků a za stálý nástroj řízení rizik pro zjišťování případných nedostatků těchto vnitřních modelů. V případě zátěžových scénářů s vysokou mírou závažnosti se modelové riziko zvyšuje a může vést k selhání předvídatelnosti modelu, ačkoli to nemusí být nutně považováno za znamení toho, že je modelování vstupů pro výpočet kapitálového požadavku dle IRB založených na interním ratingu nedostačující.

Instituce by měly při vypracovávání přesně vymezeného popisu reverzních zátěžových testů a při zjišťování jejich zpětných a nelineárních dopadů provádět kvalitativní analýzy zohledňující dynamiku vývoje rizika a vlivy vzájemných vazeb mezi různými typy rizik. Při vypracovávání detailního popisu by měla instituce zvážit vnější události a faktory, které nemůže ovlivnit, jako jsou hospodářské události, krach průmyslového/průmyslových odvětví, politické události, soudní spory a přírodní události, stejně jako rizikové faktory, jako jsou operační rizika, koncentrace a korelace, reputační riziko nebo ztráta důvěry a kombinace těchto událostí a faktorů. Je zapotřebí, aby se do diskusí o popisu odpovídajícím způsobem zapojoval řídící orgán instituce, a to s přihlédnutím k možným specifickým zranitelným místům a dopadům na celou instituci.

Instituce by při stanovování úrovní konkrétních ztrát nebo jiných negativních dopadů na svůj kapitál, likviditu (např. přístup k financování, zejména zvýšení nákladů na financování) nebo na celkovou finanční situaci měly provádět kvantitativní a sofistikovanější analýzy s ohledem na velikost instituce, jakož i na povahu, rozsah, složitost a rizikovost svých obchodních činností. Instituce by měly při určování rizikových faktorů a požadovaného rozsahu změn, které by mohly způsobit tyto ztráty nebo negativní dopad (např. stanovením příslušné úrovně ztrát nebo jiného důležitého ukazatele stanoveného z rozvahy finanční instituce, např. kapitálové poměry nebo struktura zdrojů financování) . Instituce by měly chápat a podrobně zdokumentovat rizikové faktory (např. identifika t konkrétní faktory, které mají v mezních částech portfolia největší dopad), klíčové linie podnikání a vytvořit srozumitelný a konzistentní popis týkající se slabých míst a příslušných scénářů (např. základní předpoklady a citlivost výsledků na tyto předpoklady v průběhu času), které vedou k předem stanoveným výsledkům a řetězci událostí a k pravděpodobnému vývoji (např. nejdůležitější faktory mohou být promítnuty do makroekonomických proměnných podle kombinací pro danou cílovou ztrátu/kapitál související s portfoliem), a to určením skrytých zranitelných míst (např. skryté korelace a koncentrace) a překrývajících se dopadů.

Instituce by k dosažení předem stanovených výsledků reverzních zátěžových testů měly, pokud je to možné, vycházet z analýz citlivostí, např. posunem jednoho nebo více relevantních parametrů do extrémních hodnot. Instituce by měla zvážit různé reverzní analýzy citlivosti pro úvěrové riziko (např. kolik velkých zákazníků by muselo přestat splácet před tím, než by instituce vyčerpala kapitál, který absorbuje její ztráty), tržní riziko, rizika likvidity (např. zátěž kladená na vklady v maloobchodním sektoru a okolnosti, za kterých by byly vyčerpány likviditní rezervy instituce), operační riziko a další typy rizik, a kombinovanou analýzu, do které jsou všechny typy riziky zahrnuty současně. Instituce by však neměla primárně používat analýzu citlivosti a jednoduché metriky k určení scénáře relevantního pro reverzní zátěžový test. Kvalitativní analýza by měla vést k identifikaci příslušného scénáře a kombinovat odborné posouzení různých obchodních oblastí, neboť experní úsudek by mohl představovat nejúčinnější cestu k zabránění selhání obchodního modelu. Měla by být zkonstuována společná zátěž všech relevantních rizikových parametrů za použití statistických aspektů (např. volatility rizikových faktorů v souladu s historickými pozorováními doplněnými hypotetickými, ale pravděpodobnými předpoklady). Věrohodnost změn hodnot parametrů potřebných k dosažení předem stanoveného výsledku poskytuje prvotní představu o možných zranitelných místech v instituci. K posouzení věrohodnoti těchto změn by se měly mimo jiné použít i historické (vicerozměrné) rozdělení pravděpodobnosti, případně upravené podle odborných stanovisek. K určení příslušných scénářů by měly vést kvalitativní analýzy a hodnocení, které kombinují odborné úsudky z různých oblastí podnikání.

Instituce by v případech, kdy tradiční modelování nemusí zachytit složité aspekty skutečných situací, měly využít reverzních zátěžových testů jako nástroje k získání poznatků o scénářích, které zahrnují kombinace zátěže solventnosti a likvidity. Instituce by měly využít reverzní zátěžové testy k ověření svých kapitálových plánů a plánů likvidity. Instituce by případně měly identifikovat a analyzovat situace, které by mohly zhoršit zátěžovou situaci v oblasti likvidity a přeměnit ji na zátěžovou situaci týkající se solventnosti, a naopak, a případně vést k selhání instituce. Instituce by měly usilovat o to, aby byly zpětné zátěžové testy používány integrovaným způsobem u rizik ohrožujících kapitál nebo likviditu, a to s cílem zlepšit pochopení a řízení souvisejících rizik v extrémních situacích.

Opatření v oblasti obnovy a plánování obnovy

Instituce by měly vypracovat scénáře závažných makroekonomických a finančních potíží, které se liší podle míry jejich závažností (včetně systémových událostí, zátěže specifické pro danou právnickou osobu a celoskupinové zátěže) a které budou použity v plánech obnovy podle čl. 5 odst. 6 směrnice o ozdravných postupech a řešení krize bank (BRRD) a EBA/GL/2014/06, a měly by používat specifické reverzní zátěžové testy k vypracování scénářů pravděpodobného selhání (instituce pouze na pokraji selhání) a jako vstup, aby bylo možné informovat o účinnosti a účelnosti jejich opatření v oblasti obnovy a plánování obnovy a testovat je a analyzovat citlivost odpovídajících předpokladů. Tyto scénáře „pravděpodobného selhání“ by měly identifikovat a popisovat okolnosti, které by vedly k tomu, že by obchodní model instituce nebo skupiny nebyl životaschopný, pokud by nebyla úspěšně provedena opatření v oblasti obnovy. Scénáře by měly umožnit odhad dopadů a vhodnost všech dostupných možností obnovy. Terminologie použitá v popisu scénářů obnovy by měla pomoci určit, které možnosti obnovy byly testovány v rámci konkrétních zátěžových scénářů. Popis by měl být dostatečně podrobný, a to jak v kvantitativních předpokladech, tak i v kvalitativním popisu, aby bylo možné určit, zda je scénář vhodný pro danou instituci a jak á je míra zátěže spojená s tímto scénářem. Události by měly být popsány v logickém sledu a měly by být velmi jasně stanoveny předpoklady tvořící základ hlavních faktorů (např. čistý příjem, rizikově vážená aktiva (RWA), kapitál). Scénáře by rovněž měly brát v úvahu možný odhad křížových účinků při provádění různých možností plánu obnovy v rámci stejného zátěžového scénáře. Scénáře by měly také umožnit porozumět tomu, jak se události vyvíjejí, a to tím, že poskytnou vhodnou časovou osu, která jasně stanoví, v jakém okamžiku budou vypracována určitá opatření (s dopady na jejich důvěryhodnost a proveditelnost). Cílem této činnosti je ověřit účinnost možností obnovy instituce při obnově finanční síly a životaschopnosti v případě, že je instituce vystavena takovéto závažné zátěži.

Vzhledem k rozdílným cílům obou souborů reverzních zátěžových testů by zátěžové testy pro účely ICAAP a ILAAP a zátěžové testy pro plánování obnovy neměly být navzájem propojeny, ale porovnávány.

Instituce by měly využívat reverzní zátěžové testy na podporu vytváření, posuzování a kalibrace scénářů „pravděpodobného selhání“ používaných pro plánování obnovy.

Instituce by měly využívat reverzní zátěžové testy k identifikaci rizikových faktorů a pochopení a popsání scénářů, které by vedly k „pravděpodobnému selhání“, a k hodnocení účinnosti opatření v oblasti obnovy, které mohou být spolehlivě zavedeny buď předem, nebo podle vývoje rizikových faktorů nebo scénářů.

Reverzní zátěžové testy by měly přispět k vypracování scénářů plánu obnovy pomocí dynamického a kvantitativního popisu scénáře, který by měl zahrnovat:

• a) spouštěcí mechanismy obnovy (tj. v jakém bodě by instituce v hypotetickém scénáři přijala opatření v oblasti obnovy);
• b) požadovaná opatření v oblasti obnovy a jejich očekávanou účinnost, včetně způsobu hodnocení této účinnosti (tj. ukazatelů, které by měly být monitorovány tak, aby se zajistilo, že nejsou zapotřebí žádná další opatření);
• c) odpovídající načasování a postup potřebný pro tato opatření v oblasti obnovy; a
• d) v případě další zátěže body b) a c) pro případné další opatření v oblasti obnovy, která jsou zapotřebí k pokrytí zbytkového rizika.