4.7 Oblasti jednotlivých rizik

Instituce by měly zajistit, aby zátěžové testování jednotlivých rizik bylo úměrné povaze, velikosti složitosti a obchodnímu modelu a přijímaných rizik.

Instituce by měly na individuální úrovni vzít v úvahu druhotné dopady na jednotlivá rizika zátěžového testování. 4.7.1 Úvěrová rizika a rizika selhání protistrany

Instituce by měly přinejmenším analyzovat:

• a) schopnost dlužníka splácet své závazky, např. pravděpodobnost selhání (PD);
• b) míru výtěžnosti v případě nesplácení dlužníkem, včetně zhoršení hodnot zajištění nebo úvěrové způsobilosti poskytovatele záruky, např. ztrátovost ze selhání (LGD); a
• c) velikost a dynamiku úvěrové expozice, včetně vlivu nevyčerpaných příslibů dlužníků, např. expozice v selhání (EAD).

Instituce by měly zajistit, aby jejich zátěžové testy úvěrového rizika v rámci celé instituce pokrývaly všechny jejich pozice obchodního a investičního portfolia, včetně zajišťovacích pozic a expozic vůči centrálním zúčtovacím střediskům .

Instituce by se měly snažit určit konkrétní rizikové faktory a předběžně stanovit, jak mohou tyto faktory ovlivnit jejich celkové ztráty z úvěrového rizika a kapitálové požadavky. Instituce by měly usilovat o to, aby byly rizikové faktory pro kontrétní kategorii expozic určovány na základě chování dané kategorie expozic (např. faktory relevantní pro hypotéky se mohou lišit od faktorů relevantních pro kategorie obchodních aktiv).

Instituce by měly zajistit, aby bylo úvěrové riziko posuzováno na různých úrovních scénářů šoků, od jednoduchých analýz citlivosti až po zátěžové testy v rámci celé instituce nebo po zátěžové testy v rámci celé skupiny, zejména:

• a) scénáře šoků týkajících se celého trhu (např. prudké zpomalení hospodářství, které ovlivňuje kvalitu portfolia všech věřitelů);
• b) scénář týkající se kokrétní protistrany a scénáře idiosynkratických šoků (např. úpadek největšího bankovního věřitele);
• c) scénáře šoků specifických pro odvětví a regiony; a
• d) kombinace výše uvedeného.

Instituce by měly podrobit rizikové faktory analýze citlivosti, která by měla poskytnout základní kvantitativní informace pro návrh scénářů.

Instituce by při používání svých zátěžových scénářů měly uplatňovat různé časové horizonty. Časový horizont by se měl pohybovat od jednodenního (jednorázový účinek) po delší období (např. plíživý hospodářský útlum).

Při zátěžovém testování hodnot finančního zajištění by instituce měly stanovit podmínky, které by mohly nepříznivě ovlivnit realizovatelnou hodnotu jejich pozic zajištění, včetně zhoršení úvěrové kvality poskytovatelů zajištění nebo likvidity trhu.

Při navrhování scénářů by instituce měly zvážit dopad zátěžových událostí na další typy rizik, např. riziko likvidity a tržní riziko a možnost přelévání mezi institucemi.

Instituce by měly kvantifikovat dopad scénáře z hlediska úvěrových ztrát (tj. rezerv), rizikových expozic, výnosů a požadavků na vlastní kapitál. Instituce by navíc měly být schopny tyto dopady příslušných segmentů/portfolií kvantifikovat.

Instituce by měly případně zvážit tyto významné parametry: PD, LGD, EAD, očekávanou ztrátu (EL) a výši rizikové expozice, dopad na úvěrové ztráty a na požadavky na vlastní kapitál.

Pro odhad budoucích ztrát v zátěžových testech by se v případě PD a za podmínek poklesu LGD měly instituce v případě potřeby opírat o parametry úvěrového rizika, jež se liší od parametrů použitých při výpočtu kapitálových požadavků, kterými jsou zpravidla parametry celého cyklu nebo hybridní parametry (kombinace parametrů celého cyklu a parametrů k danému okamžiku). Instituce by pro účely odhadování úvěrových ztrát měly v případě potřeby zejména uplatňovat odhady založené na parametrech k danému okamžiku, a to v souladu s mírou zátěže daného scénáře.

Pro účely výpočtu EAD by instituce měla rovněž zvážit úvěrový konverzní faktor (CCF) a zejména vliv právní způsobilosti instituce k jednostrannému zrušení nevyčerpané částky přijatých úvěrových příslibů, zejména v zátěžových podmínkách.

Instituce by za účelem odhadů ztrát měly v odpovídající míře uplatňovat při využívání interních modelů úvěrového rizika pro odhad ztrát takové přístupy, které kriticky vyhodnocují historické vztahy a údaje a simulují změny úvěrové kvality v rámci kategorií expozic.

Při posuzování svého rizika vůči zadluženým protistranám nebo subjektům stínového bankovnictví by instituce měly zohledňovat koncentrace rizik a neměly by předpokládat existenci dohod o zajištění nebo o trvalých změnách marží, které nemusí být v případě zá važných tržních šoků dostupné. Instituce by měly usilovat o odpovídající zachycení těchto vzájemně propojených velice málo pravděpodobných rizik.

4.7.2 Sekuritizace

Instituce by měly vzít v úvahu rizika spojená se sekuritizací, která vznikají v souvislosti se strukturovanými úvěrovými produkty obvykle způsobenými přeskupením peněžního toku ze seskupení aktiv do různých tranší nebo cenných papírů zajištěných aktivy, a s ohledem na různé pozice, které mohou instituce mít v postupu sekuritizace, jednají - li jako původce, sponzor nebo investor.

Instituce by měly zajistit, aby se zátěžové testování sekuritizovaných aktiv zaměřovalo na úvěrová rizika příslušných seskupení aktiv, včetně rizika selhání, případně nelineárních a dynamických korelací selhání, jakož i vývoje hodnot zajištění. Instituce by měly vzít v úvahu všechny relevantní informace týkající se specifické struktury každé sekuritizace, jako je délka trvání tranše, velikost tranše, úvěrové posílení a členění vyjádřené efektivním počtem expozic.

Měla by být pečlivě zohledněna citlivost na systémové tržní dopady, které ovlivňují například vyčerpání likvidity nebo zvyšování korelace aktiv na všech úrovních strukturovaného produktu. Kromě toho by měl být posouzen dopad reputačního rizika, které má za následek například problémy s financováním.

Zátěžové testy by se měly týkat všech příslušných smluvních ujednání, potenciálního dopadu včleněných spouštěcích jevů (např. ustanovení o předčasném splacení), pákového efektu sekuritizační struktury a rizika likvidity/financování dle struktury (tj. nesouladu peněžních toků a podmínek předčasného předplacení, včetně změn úrokových sazeb).

Scénáře by měly také vzít v úvahu selhání jedné nebo více smluvních protistran zapojených do sekuritizační struktury, zejména těch, které jednají jako ručitelé některých tranší.

Pokud se instituce za účelem posouzení rizika sekuritizovaných produktů spoléhá na externí ratingy, měly by být externí ratingy kriticky přezkoumány a měly by být posuzovány scénáře zahrnující ratingy, a to včetně specifických měr zhoršení kategorií ratingů, např. zahrnutím (historických) přechodových matic ratingů.

Při navrhování přístupu k zátěžovému testování by instituce měly zvážit:

• a) dopady zátěžových testů strukturovaných úvěrových produktů se projeví na úrovni seskupení aktiv v případě zvýšených selhání (nebo PD a LGD), a tím i zvýšené míry očekávané ztráty/očekávaného zhoršení a regulačních kapitálových požadavků (stejně jako zvýšené pravděpodobnosti snížení ratingů) během šoků; a
• b) že další dopady mohou vyplynout ze snížení čistého peněžního toku, z nárůstu obchodních ztrát a z úprav ocenění nebo ze zhoršení regulatorně sledovaných ukazatelů, jako je ukazatel čistého stabilního financování.

4.7.3 Tržní riziko

Instituce by měly zohledňovat tržní riziko, zejména rizika vyplývající ze ztrát způsobených nepříznivými změnami hodnoty pozic vyplývajících z pohybu tržních cen v rámci komoditních, úvěrových, akciových, devizových a úrokových rizikových faktorů. Úroková rizika pozic obchodního portfolia by měly instituce posuzovat v rámci tržního rizika.

Instituce by měly provádět zátěžové testy svých pozic v oblasti finančních nástrojů, které jsou vykazovány v obchodní knize a v reálné hodnotě do kumulovaného ostatního úplného výsledku hospodaření (FVOCI) (tj. účetní podmínky pro klasifikaci finančních aktiv), včetně sekuritizačních nástrojů/pozic a krytých dluhopisů. Tyto zátěžové testy by měly být prováděny v rámci zátěžového testování celé instituce, jakož i pro účely řízení tržních rizik a výpočtů.

Instituce by měly používat řadu závažných, ale věrohodných scénářů pro všechny pozice uvedené v předchozím odstavci, např. mimořádné změny tržních cen, nedostatek likvidity na trzích a selhání velkých účastníků trhu. Závislost a korelace mezi různými trhy a v důsledku toho i nepříznivé změny korelací by měly být případně zohledněny a započteny. Dopad na účetní úvěrovou úpravu v ocenění (CVA) a rezervy související s portfoliem institucí (např. rezervami likvidity, na nejistoty při modelování) by měly být při zátěžových testech rovnoměrně zohledněny. Mělo by být prokázáno zátěžové testování rezerv na tržní riziko.

Při kalibraci těchto zátěžových testů by měly instituce zohledňovat přinejmenším povahu a charakteristiku svých portfolií a souvisejících finančních nástrojů (např. standardní/exotické produkty, likvidita, splatnost), svou obchodní strategii a možnost vzniku souvisejících nákladů a potenciální čas vynaložený na zajištění nebo řízení rizik v nepříznivých tržních podmínkách.

Vzhledem k tomu, že se nástroje a obchodní strategie v průběhu času mění, měly by instituce zajistit, aby se jejich zátěžové testy vyvíjely tak, aby reagovaly na tyto změny.

Instituce by měly případně vypracovat vhodný přístup k identifikaci podhodnocení velice málo pravděpodobných rizik podle historických údajů (tzv. „fat - tails“), např. použitím závažných hypotetických scénářů, a pokud je riziko posuzováno s ohledem na míru spolehlivosti percentilu, měly by zvážit velmi málo pravděpodobné události nad rámec těchto úrovní spolehlivosti.

Instituce by měly zejména:

• a) posoudit důsledky významných narušení trhu a určit věrohodné situace, které by mohly způsobit mimořádně vysoké ztráty, jež by případně měly zahrnovat i události s nízkou pravděpodobností u všech hlavních typů rizik, zejména různé složky tržních rizik; v případě zátěžových testů na úrovni portfolia mohou být zkoumány účinky nepříznivých změn korelací; zmírňující účinky opatření v oblasti řízení mohou být vzaty v úvahu, pokud jsou založeny na věrohodných předpokladech týkajících se likvidity trhu; a
• b) zavést seznam opatření obsahující limity a další možná opatření přijatá s cílem snížit rizika a zachovat vlastní zdroje; zejména by měly být zohledněny limity směnných kurzů, úrokových sazeb, cen akcií a rizika cen komodit stanovených institucemi podle výsledků výpočtů zátěžových testů.

4.7.4 Operační riziko

Instituce by si měly být vědomy toho, že příslušné rizikové parametry týkající se operačního rizika mohou vyplývat z nedostatečných nebo nefunkčních vnitřních procesů, selhání lidského faktoru a systémů, včetně právních rizik, nebo z vnějších událostí a mohou ovlivnit všechny produkty a činnosti v rámci instituce.

Za účelem zdůraznění příslušných rizikových parametrů by instituce měly používat jako hlavní metriku dopad operačních ztrát na hospodářský výsledek. Jakýkoli vnitřní dopad způsobený událostí operačního rizika by měl být považován za ztrátu z operačního rizika (např. interní dopady nákladů ušlých příležitostí nebo interní náklady, např. přesčasy/odměny atd., pokud se týkají události operačního rizika). Navíc a pouze za účelem zátěžového testování by měla být zahrnuta jakákoli ztráta budoucích výnosů způsobená událostmi operačního rizika (s výjimkou druhotných dopadů na makroekonomické prostředí). Přinejmenším by tyto ztráty měly zohlednit instituce s pokročilým přístupem k měření (AMA), neboť vstupují do interní databáze ztrát za účelem vypočtení dodatečných kapitálových požadavků. Při použití historických dat, externích dat nebo scénářů jako vstupů pro projekci hospodářského výsledku a RWA by instituce měly brát v úvahu možné dvojí započítání dopadů na vstupní straně a měly by mu zabránit.

Vzhledem k tomu, že operační ztráty mohou vyvolat druhotné dopady (např. riziko poškození reputace), aby se tyto dopady zohlednily, měl by být program zátěžového testování operačního rizika důkladně začleněn do zátěžového testování v rámci celé instituce a měl by zahrnovat vzájemná propojení s požadavky na likviditu a vlastní kapitál. Instituce by měly přinejmenším analyzovat:

• a) expozice instituce vůči činnostem a s tím spojenou rizikovou kulturou a minulé záznamy
• o operačních ztrátách se zaměřením na úroveň ztrát, jejich změnu a hrubý zisk instituce v posledních několika letech;
• b) podnikatelské prostředí, včetně zeměpisných oblastí, ve kterých instituce působí, a makroekonomických podmínek;
• c) vývoj počtu zaměstnanců a velikosti a složitosti rozvahy v posledních několika letech, včetně strukturálních změn v důsledku firemních událostí, jako jsou fúze a akvizice;
• d) změny významných prvků infrastruktury informačních technologií;
• e) míru a orientaci pobídek v systémech odměňování;
• f) složitost procesů a postupů, produktů a systémů informačních technologií;
• g) rozsah outsroucingu, pokud jde o riziko koncentrace spojené se všemi režimy externího zajišťování a infrastrukturami vnějšího trhu; a
• h) zranitelnost modelového rizika, zejména v oblastech spojených s obchodováním s finančními nástroji, měřením a řízením rizik a přidělováním kapitálu.

Měly by být prozkoumány idiosynkratické rizikové faktory a použity jako vstupy pro návrh scénářů. Instituce by v rámci AMA měly předběžně podrobit zátěži své podnikatelské prostředí a faktory vnitřní kontroly (BEICF).

Instituce by měly zvážit interakce a individuální expozice vůči těmto idiosynkratickým rizikovým faktorům při určování svých expozic vůči operačnímu riziku.

Instituce by měly pečlivě analyzovat možnou souvislost ztrát z operačního rizika s úvěrovými a tržními riziky.

Analýza událostí v rámci zátěžového testování by měla zahrnovat odborné posouzení, které by zahrnovalo alespoň události s nízkou četností a vysokou mírou závažností.

Instituce by měly navrhnout závažné, ale uvěřitelné („plausible“) zátěžové události. Předpoklady se mohou lišit od předpokladů používaných v zátěžových scénářích úvěrových a tržních rizik. V případě, že instituce rozšiřuje své podnikání na místním nebo mezinárodním trhu prostřednictvím fúzí a akvizic, navrhuje nové produkty nebo nové obchodní linie, měly by být scénáře zátěžových testů závažné, ale uvěřitelné („plausible“), a měly by být založené na odborném úsudku, aby byly odstraněny možné nedostateky historických informací .

Instituce by měly vypracovat svůj program zátěžových testů založený na interních i externích údajích a pečlivě analyzovat:

• a) použití faktorů vážení (např. v situaci, kdy byly externí údaje zredukovány, přičemž toto snížení může být omezeno) a možná potřeba dalších dopadů vyplývajících ze změn faktorů vážení v zátěžové situaci; a
• b) kritéria pro určení relevantnosti údajů (např. údaje o velké z trátě, které nejsou považovány za relevantní, mohou být kromě požadavků dle nařízení o kapitálových požadavcích (CRR) použity v rámci zátěžového testu) .

4.7.5 Riziko související s jednáním („Conduct risk“) a související náklady na soudní spory

Instituce by měly vzít v úvahu, že riziko související s jednáním jako součást právního rizika spadajícího do operačního rizika vzniká z důvodu současného nebo budoucího rizika ztrát, které vyplývá z nevhodného poskytování finančních služeb a souvisejících nákladů na soudní spory, včetně úmyslných případů nebo nedbalosti.

Při svém zátěžovém testování by instituce měly posoudit relevanci a význam těchto expozic vůči rizikům souvisejícím s jednáním a se souvisejícími náklady na soudní spory:

• a) nevhodný prodej výrobků na maloobchodním i velkoobchodním trhu;
• b) křížový prodej produktů maloobchodním zákazníkům pod nátlakem, např. bankovní účty v balíčku s doplňkovými produkty, které zákazníci nepotřebují;
• c) střety zájmů v podnikání;
• d) manipulace s referenčními úrokovými sazbami, směnnými kurzy nebo jinými finančními nástroji nebo indexy za účelem zvýšení zisku instituce;
• e) nepřiměřené překážky ohledně změny finančních produktů během jejich doby platnosti a/nebo změny poskytovatelů finančních služeb;
• f) špatně navržené distribuční kanály, které mohou vést ke střetu zájmů s nežádoucími pobídkami v rámci odměňování;
• g) nepřiměřené automatické obnovy (prodlužování splatností) produktů nebo sankce za jejich ukončení; a
• h) nepoctivé vyřizování reklamací podaných zákazníky .

Při měření rizika souvisejícího s jednáním by instituce měly zvážit: a) nejistotu ohledně rezerv nebo očekávaných ztrát v důsledku událostí souvisejících s jednáním a b) extrémní ztráty spojené s velmi málo pravděpodobným rizikem (neočekávané ztráty). Instituce by měly v rámci takových událostí a scénářů posoudit své kapitálové potřeby a měly by rovněž vzít v úvahu dopady na dobrou pověst v důsledku ztrát spojených s jednáním. V zásadě by očekávané ztráty v důsledku známých záležitostí souvisejících s jednáním měly být pokryty rezervami a zahrnuty do výkazu zisku a ztráty, přičemž neočekávané ztráty by měly být vyčísleny a pokryty kapitálovými požadavky instituce. Případný přebytek částky po provedení odhadu zátěžových ztrát souvisejících s jednáním by měl být zahrnut do hodnocení potenciálních kapitálových potřeb instituce.

Aby bylo možné zachytit riziko nedostatečných rezerv nebo časově nekonzistentních rezerv, měly by instituce posoudit očekávané ztráty, které plynou z rizika spojeného s jednáním nad rámec stávajících zaúčtovaných rezerv, a zahrnout je do svých provedených odhadů. Instituce by měly případně posoudit, zda budou budoucí zisky postačovat k pokrytí těchto dodatečných ztrát nebo nákladů v rámci scénářů, a zahrnout tyto informace do svých kapitálových plánů.

Instituce by měly shromažďovat a analyzovat kvantitativní a kvalitativní informace

• o rozsahu svého podnikání v příslušných zranitelných oblastech. Instituce by si měly rovněž zajistit informace na podporu významných předpokladů, na nichž jsou založeny jejich odhady nákladů souvisejících s jednáním („conduct risk“) .

V ojedinělých případech, kdy instituce si není schopna zajistit odhad individuálního významného rizika souvisejícího s jednáním z důvodu velké nejistoty, měla by objasnit, že se jedná o tento případ, a poskytnout důkazy a předpoklady na podporu svého hodnocení.

Z átěžové testy by se měly rovněž použít, pokud je to vhodné, k posouzení extrémních ztrát souvisejících s velice málo pravděpodobným rizikem (neočekávanými ztrátami) a toho, zda by měl být v rámci pilíře 2 držen dodatečný kapitál.

Instituce by měly zformulovat svůj postoj k neočekávaným ztrátám, které mohou vyvstat z událostí souvisejících s jednáním na základě kombinace:

• a) expertního úsudku;
• b) zkušeností s historickými ztrátami (např. největší ztráta související s jednáním instituce za posledních pět let);
• c) úrovně očekávané roční ztráty v souvislosti s rizikem související s jednáním;
• d) scénářů souvisejících s rizikem jednáním („conduct risk“), při nichž se zvažují potenciální expozice v kratším časovém horizontu (např. pěti let); a
• e) ztrát zaznamenaných podobnými subjekty nebo subjekty v obdobných situacích (např. v případech nákladů na soudní spory).

4.7.6 Riziko likvidity

Instituce by měly vzít v úvahu, že riziko likvidity a financování vznikají, pokud instituce není schopna dostát povinostem plynoucích ze stávajících a budoucích peněžních toků .

Instituce by měly vzít v úvahu, že riziko likvidity a financování zahrnuje:

• a) krátkodobé až střednědobé riziko likvidity; a
• b) riziko finacování .

Instituce by měly analyzovat rizikové faktory týkající se položek, které související s aktivy i pasivy, jakož i s podrozvahovými přísliby, jak jsou definovány v obecných pokynech EBA k procesu přezkumu a vyhodnocení orgány dohledu (SREP), a měly by se s těmito faktory porovnávat.

Analýza rizikových faktorů instituce by měla zohlednit mimo jiné:

• a) dopad makroekonomických podmínek, např. dopad úrokových šoků na podmíněné peněžní toky;
• b) měnovou strukturu aktiv a pasiv, včetně podrozvahových položek, aby odrážely riziko směnitelnosti a případné narušení přístupu na devizové trhy;
• c) umístění (z hlediska jurisdikcí a/nebo jednotlivých subjektů skupiny) likvidity potřeb a zdrojů likvidity, likvidní transakce v rámci skupiny a riziko omezení převodů finančních prostředků mezi jurisdikcemi nebo subjekty skupiny;
• d) opatření, která může instituce přijmout, aby zachovala svou dobrou pověst a/nebo obchodní značku (např. předčasné splacení splatných závazků);
• e) internalizaci rizik souvisejících se specifickými činnostmi, jako např. činnost primárního zprostředkovatele, kde by se do jisté míry mohla vyžadovat symetrie mezi stranou poskytující cenné papíry a stranou, která si je půjčuje, tj. kdy jsou dlouhodobé pozice klientů financovány z výnosů z krátkodobých obchodů klientů. Tato symetrie závisí na jednání protistran a je proto citlivá na reputační riziko . Toto riziko může vést ke zrušení obchodů, které by neočekávaně způsobilo, že instituci zůstanou cenné papíry v rozvaze spolu s potřebou jejich financování;
• f) zranitelným místům v časové struktuře financováná v důsledku vnějších, vnitřních nebo smluvních událostí;
• g) realistické míře odtoku finančních prostředků za normálních podmínek, které se urychlují v době zátěže;
• h) koncentraci financování;
• i) odhady budoucího růstu velikosti rozvahy.

Instituce by měly podřídit tyto rizikové faktory analýze citlivosti, která by měla poskytnout odpovídající kvantitativní základní informace pro návrh scénářů.

Instituce by měly uplatňovat tyto tři typy zátěžových scénářů: idiosynkratický scénář, tržní scénář a kombinaci obou scénářů. Idiosynkratický zátěžový scénář by měl předpokládat události specifické pro danou instituci (např. snížení ratingu, selhání největší protistrany zajišťující financování, ztrátu přístupu na trh, ztrátu konvertibility měny, selhání protistrany poskytující největší přísun finančních prostředků), zatímco tržní zátěžový scénář by měl předpokládat dopad na skupinu institucí nebo finanční sektor jako celek (např. zhoršení podmínek financování na trhu nebo v makroekonomickém prostředí nebo snížení ratingů zemí, v nichž instituce působí).

Instituce by měly navrhnout různé časové horizonty svého zátěžového testování: časové horizonty by se měly pohybovat od jednodenních až po nejméně 12 měsíců; měly by existovat i samostatné zátěžové testy týkající se vnitrodenních rizik likvidity. Časový horizont by měl zahrnovat například krátkou akutní fázi zátěže (až 30 dnů k pokrytí období bez nutnosti změny obchodního modelu) následovanou delším obdobím méně akutní, ale delší zátěže (mezi 3 a 12 měsíci).

Instituce by měly kombinovat zátěž krátkodobého až střednědobého rizika likvidity se zátěží rizika financování s ohledem na časový horizont v délce nejméně 12 měsíců.

Instituce by měly vytvořit soubor nepříznivých behaviorálních předpokladů pro klienty, včetně vkladatelů, ostatích poskytovatelů likvidity/finacování a protistran pro každý jednotlivý scénář a časový horizont .

Při navrhování scénářů by měly instituce zvážit dopad zátěžových událostí ostatních typů rizik, např. rizika ztráty z titulu úvěrového rizika nebo událost reputačního rizika, na likviditní pozici instituce a možnosti dopadu nuceného prodeje realizovaného jinými institucemi (např. „Spillover“) nebo ze svých vlastních likviditních rezerv na tržní hodnotu ostatních aktiv, která instituce drží.

Hlavním zdrojem pro výpočet velikosti dopadu by měl být profil čistých peněžních toků. V případě každého scénáře zjišťuje instituce na každé úrovni zátěže peněžní přílivy a odlivy, které jsou odhadovány pro každé budoucí období, a výsledné čisté peněžní toky. Instituce by měly v časovém období posuzovaném v každém daném scénáři posoudit nejnižší kumulovaný stav čistých peněžních toků.

Instituce by měly v případě potřeby rozšířit analýzu o jiné metriky, jako například:

• a) ukazatele likvidity a další metriky používané v rámci, který by měl zahrnovat mimo jiné dohledové ukazatele a metriky likvidity, zejména ukazatele LCR a NFSR;
• b) své disponibilní likviditní rezervy nad rámec výše uvedených ukazatelů a další vyrovnávací opatření, tj. svou vyrovnávací kapacitu pro každý zátěžový scénář; zátěžové testování této metriky by mělo být doprovázeno posouzením dopadu na podíl a povahu zatížených aktiv;
• c) horizont přežití instituce vycházející z její vyrovnávací kapacity, tj. schopnosti instituce držet nebo mít přístup k dodatečné likviditě v krátkodobém, střednědobém a dlouhodobém časovém horizontu v reakci na zátěžové scénáře definované v obecných pokynech EBA ke společným postupům a metodikám pro SREP a zátěžové peněžní toky, které byly vyhodnoceny před zohledněním vyrovnávacích opatření a po něm;
• d) solventnost a ziskovost.

Při uplatňování různých zátěžových scénářů by instituce měly posoudit vyrovnávací účinky poskytované centrálními bankami (měnovou politikou) a zaujmout k nim konzervativní přístup.

Metriky zátěžového testu likvidity by měly alespoň u všech významných měn, pokud je to přiměřené, zahrnovat členění podle měny, aby bylo možné v rámci scénářů analyzovat předpoklady specifické pro jednotlivé měny (např. volatilitu směnných kurzů nebo nesoulad měn).

Instituce by měly v případě potřeby začlenit zátěžový test likvidity do svých zátěžových testů prováděných na úrovni celé instituce a zohledňovat rozdíly v časových obdobích zahrnutých v zátěžových testech likvidity oproti těm, které jsou zahrnuty v zátěžových testech solventnosti celé instituce. Instituce by měly zhodnotit alespoň dopad, který mají zvyšující se náklady na finanční krytí na hospodářský výsledek. Instituce by měly vzít v úvahu, že propojení nákladů na finanční krytí s úrovní solventnosti může ovlivnit kvalitu zátěžového testu likvidity, zejména pokud se jedná o pomalé zhoršení likviditní situace .

4.7.7 Úrokové riziko investičního portfolia

Tímto oddílem nejsou dotčeny obecné pokyny EBA k úrokovému riziku investičního portfolia.

Zátěžové testy by měly podporovat interní systém řízení úrokového rizika investičního portfolia (IRRBB) a měly by být jeho nedílnou součástí.

Úrokové scénáře používané pro účely zátěžového testování a pro účely použití čl. 98 odst. 5 směrnice 2013/36/EU u úrokového rizika investičního portfolia by měly postačovat k tomu, aby bylo možné určit veškerá významná úroková rizika, např. riziko tržních mezer, bazické riziko a opční riziko.

Instituce by měly zajistit, aby testy uvedené v předchozím odstavci nebyly založeny pouze na jednoduchém paralelním posunu, ale aby v rámci svých analýz scénářů posuzovaly pohyby a změny tvaru výnosových křivek.

Instituce by měly zvážit tyto prvky:

• a) riziko rozpětí, které vzniká z nesouladu referenčních sazeb mezi časově vázanými zdroji financování a investicemi; a
• b) rizika předčasného ukončení obsažená ve smlouvách s vloženou opcí, která by mohla přinutit instituci k uzavření nového obchodu za méně příznivých podmínek.

Instituce by si měly být vědomy možných nepřímých účinků změn t ržních úrokových sazeb, které způsobují ztráty u jiných subjektů (např. to, že jejich promítnutí do úrokových sazeb úvěrů by mohlo způsobit další ztráty z úvěrového rizika z důvodu zhoršení schopnosti klientů splácet).

Jsou - li využívány méně složité finanční nástroje, měly by instituce vypočítat dopad šoku pomocí analýzy citlivosti (bez určení původu šoku a pomocí jednoduchého uplatnění šoku na portfolio). Pokud instituce používá složitější finanční nástroje, na které má šok mnohonásobné a nepřímé dopady, měla by používat pokročilejší přístupy se specifickými definicemi nepříznivých (zátěžových) situací, které odrážejí příslušná idiosynkratická rizika.

4.7.8 Riziko koncentrace

Zátěžové testování by mělo být klíčovým nástrojem při identifikaci rizika koncentrace, neboť umožňuje institucím identifikovat vzájemné závislosti mezi expozicemi, které se mohou projevovat pouze při zátěžových podmínkách, ale i při skrytých koncentracích.

Instituce by měly při posuzování tohoto rizika v rámci svých programů zátěžového testování vzít v úvahu úvěrové riziko každé expozice, ale také zvážit další zdroje rizik vyplývající z podobného chování některých expozic (tj. větší korelace). Tyto další analyzované zdroje rizik by se měly vztahovat mimo jiné na následující:

• a) koncentrace jednoho dlužníka (tj. klient nebo ekonomicky spjatá skupina klientů ve smyslu čl. 4 odst. 39 nařízení (EU) č. 575/2013);
• b) odvětvová koncentrace;
• c) zeměpisná koncentrace;
• d) koncentrace produktu; a
• e) koncentrace zajištění a záruky.

V rámci zátěžového testování, zejména v rámci instituce, včetně zátěžových testů v rámci skupiny, by instituce měly hodnotit riziko koncentrace, pokud jde o rozvahové a podrozvahové expozice, jakož i bankovní, obchodní a zajišťovací pozice.

Zátěžové testy by měly vzít v úvahu změny podnikatelského prostředí, ke kterým by mohlo dojít a které by vedly k naplnění rizika koncentrace. Zátěžové testy by konkrétně měly zohlednit neobvyklé, avšak možné změny korelací mezi různými typy rizikových faktorů, stejně jako extrémní a neobvyklé změny rizikových parametrů, které přesahují jednotlivé rizikové faktory, aby podchytily scénáře, které berou v úvahu vzájemně provázané faktory rizik a které zmiňují nejen prvotní, ale i zpětné dopady.

Způsob, jakým se koncentrované expozice projeví v reakci na stejné rizikové faktory, by měl být zahrnut do zátěžových testů, včetně rizika dodatečných krátkodobých ztrát v důsledku koncentrovaných expozic týkajících se portfolií retailových pohledávek, portfolií pohledávek za podniky nebo koncentrovaných expozic vůči různým subjektům ve skupině .

Instituce by měly posoudit dopad, který mají na obchodní portfolia expozice vůči jedinému faktoru rizika nebo většímu počtu faktorů rizika, které jsou vzájemně provázány.

Za účelem posouzení úrovně koncentrace rizika ex ante a/nebo dopadu scénáře na úroveň koncentrace by instituce měly v případě potřeby zvážit více či méně složité ukazatele, například Herfindahl - Hirschmanův index (HHI) a Giniho koeficienty.

Instituce by měly zvážit potenciální možnost překrývání různých zdrojů koncentrace. Instituce by neměly jen sčítat dopady rizik, ale měly by i zavést metody agregace, které by zohlednily příslušné faktory.

4.7.9 Riziko vyplývající z úvěru v cizích měnách

Instituce by měly vzít v úvahu, že riziko vyplývající z úvěru v cizích měnách:

• a) může plynout z neschopnosti nezajištěného dlužníka (tj. dlužníků z řad maloobchodních a malých a středních podniků bez fyzického nebo finančního zajištění, kteří jsou vystaveni nesouladu měn mezi měnou úvěru a měnou zajištění, jak je stanoveno v EBA/GL/2014/13) splácet dluh vyjádřený v jiných měnách, než je měna členského státu, ve kterém byla instituce povolena;
• b) souvisí s čistým úvěrovým a měnovým tržním rizikem;
• c) je charakterizováno nelineárním vztahem mezi složkami úvěrového a měnového tržního rizika;
• d) je ovlivněno obecným měnovým rizikem; a
• e) může vzniknout z rizika spojeného s jednáním („conduct - risk“) .

Ve svých programech zátěžového testování by instituce měly vzít v úvahu riziko vyplývající z úvěru v cizích měnách, které ovlivňuje úvěrové nástroje na straně aktiv v jejich rozvaze, a z jejích vícenásobných zdrojů rizika, s přihlédnutím k tomu, že neschopnost dlužníka splácet svůj dluh může být zapříčiněna:

• a) rizikem souvisejícím s vnitřním zdrojem příjmů dlužníka;
• b) rizikem souvisejícím s ekonomickou situací v zemi, v níž je denominována měna; a
• c) měnovým rizikem.

Instituce by měly při navrhování nebo provádění svých scénářů zátěžových testů posoudit, zda může dopad rizika vyplývajícího z úvěru v cizích měnách plynout z nárůstu jak nesplacené výše dluhu, tak z toku plateb na splácení tohoto dluhu, jakož i ze zvýšení nesplacené výše dluhu ve srovnání s výší aktiv, která jsou poskytnuta jako zajištění a denominována v domácí měně.

Instituce by měly vypracovat zátěžové scénáře tím, že změní různé parametry, což jim umožní předpovídat výkonnost úvěrového portfolia v cizích měnách za různých podmínek, například:

• a) z a předpokladu kurzového zhodnocení hostitelské měny předem stanoveným procentem;
• b) za předpokladu posunu měnové úrokové sazby o předem stanovený procentní bod; nebo
• c) kombinací obou výše uvedených předpokladů.

Za účelem posuzování potenciální zranitelnosti by měly být instituce schopny identifikovat dodatečné ztráty z úvěrového rizika, které plynou z rizika vyplývajícího z úvěrů v cizích měnách a jsou oddělené od ztrát z úvěrového rizika a výše rizikových expozic plynoucích z dopadu scénáře na faktory úvěrového rizika.

Při zátěžovém testování rizika vyplývajícího z úvěrů v cizích měnách by instituce měly zohledňovat alespoň:

• a) druh režimu směnného kurzu a způsob, jakým by mohl ovlivnit vývoj směnného kurzu mezi domácími a cizími měnami;
• b) dopad citlivosti pohybů směnných kurzů na úvěrové hodnocení/bodování a schopnost splácet dluh dlužníka;
• c) potenciální koncentrace úvěrové činnosti v jedné cizí měně nebo v omezeném počtu vysoce korelovaných cizích měn;
• d) potenciální koncentrace úvěrové aktivity v měně země v některých specifických odvětvích ekonomiky, které mají hlavní podnikatelské aktivity v zemích nebo na trzích v cizích měnách, a kdy je příslušný vývoj těchto sektorů vysoce korelován s cizími měnami; a
• e) schopnost zajistit finanční krytí tohoto typu portfolia; v případě institucí, které používají interní modely pro výpočet kapitálových požadavků na úvěrové riziko, by se dodatečné riziko spojené s úvěry v cizích měnách mělo odrazit ve vyšších rizikových vahách těchto aktiv a proměnné používané v modelech by měly mimo jíné zahrnovat rozdíly v úrokových sazbách, poměry úvěrů k hodnotě nemovitosti (LTV), měnovou křížovou korelaci a volatilitu.

Instituce by měly vzít v úvahu případné významné slabé stránky, které mohou interní modely obsahovat, s možným podhodnocením depreciace měny ve vztahu ke schopnosti klienta splácet svůj dluh, s přihlédnutím k následujícím orientačním prvkům:

• a) měnové politiky se během období krize často zaměřují na stimulaci reálné ekonomiky výrazným snižováním referenčních úrokových sazeb, což může vést k zavádějícím informacím z interních modelů týkajících se těchto nepřímých účinků; a
• b) zhodnocení měny může být částečně kompenzována klesajícími úrokovými sazbami, což může vést k podhodnocení rizika souvisejícího s úvěry v cizích měnách, neboť v prostředí s nulovou úrokovou sazbou nemusí být tato rovnováha dlouhodobě možná.

Při posuzování možného dopadu úroků v cizích měnách na ziskovost v určitém scénáři by instituce měly v případě potřeby zahrnout právní režim a příslušnou jurisdikci, což může donutit instituce, aby denominovaly úvěry v cizích měnách v domácí měně při směnném kurzu, který je výrazně nižší než tržní.